Vampire-blood

Sammael & BlueWolf - Vampires of darkness

SATANSKÁ BIBLE

Anton La Vey, 1969

---------------------------------------------------------------

OBSAH

Úvod Burtona H. Wolfa

Satanská bible

Úvod

Prolog

Satanské devatero

Kniha Satanova (Oheň)

Kniha Luciferova (Vzduch)

Zatykač: Hledá se: Bůh - mrtvý nebo živý

Bohem, kterého chráníte, můžete být vy sami

Několik fakt o nadcházejícím věku satanismu

Peklo, Ďábel a jak prodat duši

Pekelná jména

Láska a nenávist

Satanský sex

Ne všichni upíři sají krev

Žádné nutkání...rozkoš

O volbě lidské oběti

Naplnění ega jako cesta k posmrtnému životu

Náboženské svátky

Černá mše

Kniha Belialova (Země)

Teorie a praxe satanské magie

Tři druhy satanského rituálu

Výzva k těm, kdo chtějí praktikovat tato umění

Rituál aneb Intelektuální dekompresní komora

Faktory ovlivňující provozování satanské magie

A. Touha

B. Načasování

C. Představivost

D. Nasměrování

E. Faktor rovnováhy

Satanský rituál

A. Věci, které je třeba vědět, než přistoupíte k rituálu

B. Třináct kroků

(A) Jak přivolat partnera k ukojení chtíče nebo navodit sexuálně uspokojivou

reakci

(B) Jak zajistit pomoc nebo úspěch osobě, s kterou sympatizujete nebo soucítíte

(včetně vás samých)

(C) Jak dosáhnout zničení nepřítele

C. Pomůcky užívané při satanském rituálu

Kniha Leviathanova (Voda)

Vyvolávání Satana

Pekelná jména

Invokace k vyvolání smyslnosti

Invokace k přivolání zhouby

Invokace soucitná

Enochiánské klíče

První klíč

Druhý klíč

Třetí klíč

Čtvrtý klíč

Pátý klíč

Šestý klíč

Sedmý klíč

Osmý klíč

Devátý klíč

Desátý klíč

Jedenáctý klíč

Dvanáctý klíč

Třináctý klíč

Čtrnáctý klíč

Patnáctý klíč

Šestnáctý klíč

Sedmnáctý klíč

Osmnáctý klíč

Devatenáctý klíč

Doslov Pavla Turnovského

ÚVOD

Burton H. Wolfe

Jednoho zimního večera roku 1967 jsem se rozjel přes celé San Francisco, abych

vyslechl přednášku Antona Szandora La Veye na veřejné schůzi Ligy sexuální

svobody. Zaujaly mě novinové články, které ho popisovaly jako "Černého papeže"

satanistické církve, v níž jsou křest, svatební i pohřební obřady zasvěceny

Ďáblu. Byl jsem tehdy na volné noze a psal hlavně do časopisů. Zdálo se mi, že o

La Veyovi a jeho moderních pohanech by se dal udělat dobrý materiál; jak říkají

v redakci místních novin, "ďábel je vždycky dobré téma".

Samotné provozování černých umění jsem nepovažoval za něco zvlášť atraktivního,

nešlo o nic nového. Sekty uctívačů Ďábla a kulty voodoo existovaly již v

předkřesťanské době. V Anglii osmnáctého století si na čas získal jistou

proslulost Klub pekelného ohně (Hell-Fire Club), který dokonce měl

prostřednictvím Benjamina Franclina určité vazby na americké kolonie. Začátkem

dvacátého století dělal tisk skvělou reklamu Aleisteru Crowleyovi, když o něm

psal jako o "nejzpustlejším neznabohu světa". Ve 20. a 30. letech se objevily

zmínky o "černém řádu" v Německu.

K této zdánlivě uzavřené historii přidal La Vey a jeho organizace nových

Faustiánů dvě překvapivě nové kapitoly. Za prvé se rouhavě označovali jako

"církev", přestože tento pojem byl doposud vyhrazen pouze různým odnoším

křesťanství, a v žádném případě se nevztahoval k tradičnímu sabatu satanistů a

vědě o čarodějnicích. Za druhé se se svou černou magii neuchylovali do podzemí,

ale praktikovali ji zcela veřejně.

Místo abych si s La Veyem domluvil předběžný rozhovor, při němž bychom probrali

jeho kacířské novoty, což obvykle bývá můj první krok, rozhodl jsem se, že ho

budu sledovat a poslouchat jako anonymní návštěvník. V novinách o něm psali jako

o bývalém cirkusovém krotiteli lvů a eskamotérovi z lunaparku, který nyní

vystupuje jako Ďáblův vyslanec na Zemi; chtěl jsem se nejdřív přesvědčit, jestli

jde o skutečného satanistu, nebo jestli je to jen šprýmař či šarlatán. Setkal

jsem se již dříve s lidmi, kteří se pohybovali kolem okultních záležitostí a

přitahovali pozornost; Jean Dixonová bývala mou bytnou, a tak jsem měl to

štěstí, že jsem o ní mohl psát ještě před Ruth Montgomeryovou. Všichni okultisté

mi ale připadali jako šašci, snobi, pokrytci nebo šarlatáni, a nikdy bych se

jejich hokus pokusy nezabýval ani pět minut. Všichni okultisté, se kterými jsem

se do té doby setkal nebo o kterých jsem slyšel, byli zastánci bílé magie:

údajní jasnovidci, věštci a čarodějnice, kteří své předpokládané mystické

schopnosti zakládali na spirituální komunikaci směřující k Bohu. La Vey, který

se jim zřejmě vysmíval, pokud na ně přímo opovržlivě neplival, se vynořil mezi

řádky novinových článků jako provozovatel černé magie, stavějící na odvrácené

tváři přírody a živočišné stránce lidské povahy. Zdálo se, že na jeho "církvi"

není nic duchovního.

Když jsem La Veye slyšel poprvé, uvědomil jsem si, že ho není možné spojovat s

okultismem. Dokonce se ani nedal označit za metafyzika. Brutálně upřímná řeč,

kterou pronesl, byla pragmatická, relativistická a především racionální. Byla

zcela neortodoxní: výpad proti zavedenému náboženskému rituálu, potlačování

lidského sklonu k tělesnosti, pitomému předstírání zbožnosti během existence,

založené na honbě za materiálními statky a bezohledné konkurenci. Byla také plná

sardonické satiry na lidské bláznovství. Ze všeho nejdůležitější ale byla

skutečnost, že vše mělo logiku. La Vey nenabízel posluchačům nějakou pokoutní,

šarlatánskou magii. Byla to jasná filozofie, založená na selském rozumu a tvrdé

životní realitě.

Když jsem se přesvědčil o La Veyově upřímnosti, musel jsem pro změnu přesvědčit

já jeho, že mi nejde o to, abych přidal další ke spoustě podřadných článků,

které dělají ze Satanovy církve nějakou bláznivou show, ale o seriózní výzkum.

Nastudoval jsem o satanismu, co se dalo, hovořil jsem s La Veyem o historii jeho

hnutí a jeho logickém základu a zúčastnil se několika půlnočních rituálů ve

slavné viktoriánské faře, která kdysi sloužila jako hlavní stan Satanovy církve.

Z toho všeho jsem čerpal materiál pro seriózní článek. Po jeho napsání jsem ale

zjistil, že to není to pravé, co by si vydavatelé "solidních" časopisů přáli.

Víc by je zajímalo, kdyby můj článek líčil satanismus jako nějakou "ujetou"

show. Nakonec to byl Knight, takzvaný časopis "s nahotinkami" či "pro pány",

který v září 1968 otiskl první kritický článek o La Veyovi, Satanově církvi a La

Veyově syntéze starých legend o Ďáblovi, nauky o černé magii s moderní filozofii

a praxí satanismu, kterou všichni jeho stoupenci a napodobovatelé dodnes užívají

jako model, průvodce a dokonce i jako bibli.

Můj článek byl začátkem, nikoli koncem (jako v případě ostatních témat, o

kterých jsem psal), dlouhé a důvěrné spolupráce. Na jejím základě jsem napsal La

Veyovu biografii Ďáblův mstitel (The Devils Avenger), kterou vydalo

nakladatelství Pyramid v roce 1974. Když kniha vyšla, stal jsem se řádným členem

církve s členskou legitimací, později i knězem Satanovy církve, a tuto hodnost

hrdě sdílím s mnoha slavnými osobnostmi. Popůlnoční filozofické debaty, které

jsem s La Veyem začal vést v roce 1967, pokračují dodnes, tedy už deset let,

občas doplněné fešnou čarodějnicí nebo vlastní hudbou, on u varhan a já za

bubny, v bizarním kabaretu, zalidněném superrealistickými humanoidy vytvořenými

La Veyem.

Průpravou pro jeho nynější roli mu zřejmě byl celý jeho dosavadní život a

prostředí, z něhož vyšel. Je potomkem gruzínských, rumunských a alsaských

prarodičů, včetně cikánské babičky, která mu vyprávěla legendy o upírech a

čarodějnicích, jaké se předávají z generace na generaci v její rodné

Transylvánii. V pěti letech četl časopis Podivné historky a knihy jako

Frankestein od Mary Shelleyové a Stokerova Draculu. Přestože byl jiný než

ostatní, děti si ho obvykle vybraly za vůdce při hrách na vojáky.

V roce l942, kdy bylo La Veyovi dvanáct, ho fascinace cínovými vojáčky přivedla

k zájmu o druhou světovou válku. Ponořil se do vojenských příruček a zjistil, že

celé arzenály zbraní, sloužících k výbavě pozemních a námořních armád, lze

nakoupit jako bonbóny v samoobsluze a použít k pokoření jiných národů. V hlavě

se mu zrodila myšlenka; že přes všechna tvrzení křesťanské Bible Zemi nezískají

pokorní, ale silní.

Na střední škole La Vey zazářil jako zázračné dítě. Nejvážnějším studiím se však

věnoval mimo školu - ponořil se do studia hudby, metafyziky a okultních

tajemství. V patnácti letech se stal druhým hobojistou v San Francisco Ballet

Symphony Orchestra. Škola ho nudila, a tak ji rok před maturitou opustil, odešel

z domova a přidal se k společnosti Clyde Beatty Circus jako ošetřovatel lvů a

tygrů. Krotitel Beatty si všiml, že La Veyovi společnost šelem nevadí, a udělal

ho svým pomocníkem.

Protože byl od mládí přímo posedlý láskou k hudbě a ke kultuře, nepřinášela mu

práce u Beattyho - drezúra pralesních šelem a jejich předvádění v manéži - žádné

uspokojení. V deseti letech se podle sluchu naučil hrát na klavír. To se hodilo,

když se jednou cirkusový hráč na varhany před představením opil a nemohl

nastoupit; La Vey si byl jist, že neznámé parní varhany zvládne natolik, aby

mohl odehrát hudební doprovod představení a nabídl se jako náhrada. Ukázalo se,

že zná více skladeb a hraje lépe než profesionální varhaník! Beatty opilce

propustil a na jeho místo dosadil La Veye. Doprovázel mimo jiné i Huga

Zachinniho, "Lidskou dělovou kouli". a Wallendasovu akrobacii na vysokém laně.

Když bylo La Veyovi osmnáct, odešel z cirkusu a přidal se k zábavnímu parku. Tam

se stal pomocníkem kouzelníka, naučil se hypnóze a dál studoval magii. Bylo to

kuriózní spojení. Na jedné straně ovzduší života na té nejsyrovější úrovni -

laciná hudba, pach divokých zvířat a pilin; výstupy, kde vteřina zpoždění mohla

znamenat neštěstí či smrt; čísla, která vyžadovala mládí a sílu, a ti, kdo

zestárli, byli odhozeni jako loňské šaty; svět fyzického vzrušení působící

magickou přitažlivostí. Na druhé straně studium magie temných zákoutí lidského

mozku. Když hrával na varhany při různých pouťových atrakcích, tato podivná

kombinace možná ovlivnila jeho pohled na lidstvo.

”V sobotu večer,” vzpomínal La Vey při jednom z našich dlouhých rozhovorů, ”jsem

vídal chlapy, jak chlípně touží po polonahých holkách tančících na pouti; když

jsem pak v neděli ráno hrál na varhany pro potulné kazatele ve stanech na druhé

straně pouti, viděl jsem tytéž chlapy, jak dřepí v lavicích s manželkami a

dětmi, prosí Boha o odpuštění, a aby je ochránil před tělesnými touhami. A

příští sobotu byli zase na pouti nebo se někde jinde oddávali požitkům. Tehdy

jsem pochopil, že křesťanská církev žije z pokrytectví a že člověk musí

ventilovat své tělesné touhy bez ohledu na očišťování či tresty rádných

náboženství."

Přestože si to v té době ještě neuvědomoval, směroval již tehdy k vytvoření

kultu, který bude sloužit jako antiteze křesťanství a jeho judaistické tradice.

Bylo to staré náboženství, starší než křesťanství nebo judaismus. Nikdy ale

nedostalo pevnou formu, ani nebylo uspořádáno v podobě filozofie a rituálu. To

mělo být teprve La Veyovým úkolem v civilizaci dvacátého století.

Když se jednadvacetiletý La Vey v roce 1951 oženil, opustil podivuhodný svět

zábavního parku a věnoval se životní dráze, která lépe vyhovovala budování

domova. Zapsal se ke studiu kriminalistiky na City College of San Francisco.

Studium ho také přivedlo k prvnímu konformnímu zaměstnání: přijal místo

policejního fotografa v San Franciscu. Jak se později ukázalo, měla i tato

práce, stejně jako další zaměstnání, zásadní význam pro vývoj satanismu jako

životního postoje.

"Viděl jsem krvavou a děsivou stránku lidské přirozenosti," vzpomínal La Vey při

jednom z našich setkání, kdy hovořil o své minulosti. "Viděl jsem lidi

zastřelené blázny a pobodané přáteli; malé děti, rozpláclé v příkopu, kam je

odhodili řidiči, kteří ujeli z místa nehody. Bylo to nechutné a depresivní.

Kladl jsem si otázku: >>Kde je Bůh?<< Začal se mi hnusit pokrytecký přístup

většiny lidí k násilí, neustálé omílání fráze >>Je to vůle Boží<<"

Po třech letech práce u policie znechucen odešel a vrátil se k varhanům,

tentokrát do prostředí nočních klubů a divadel. Tak si vydělával na živobytí a

přitom se dále věnoval své životní zálibě, studiu černých umění. Jednou týdně

přednášel o tajemných tématech: o strašidlech, mimosmyslovém vnímání, snech, o

upírech, vlkodlacích, o věštění, obřadné magii a tak dále. Jeho přednášky

vzbudily pozornost mnoha lidí, kteří již měli jisté jméno ve světě obchodu,

umění a vědy, případně se slavnými teprve měli stát. Z této skupiny nakonec

vznikl Magický kruh.

Hlavním smyslem setkání Kruhu bylo vykonávat magické obřady, které La Vey při

studiu objevil nebo sám navrhl. Shromáždil celou knihovnu děl pojednávajících o

černé mši a dalších neblaze proslulých obřadech, které pěstovali například

templáři ve Francii čtrnáctého století, Klub pekelného ohně nebo Zlatý úsvit

(Golden Dawn) v Anglii na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Smysl

některých tajných řádů spočíval v rouhání a hanobení křesťanské církve; jejich

příslušníci se obraceli k Ďáblu jako antropomorfnímu božstvu zosobňujícímu pravý

opak Boha. La Vey měl na věc odlišný názor: Ďábel byl pro něj temnou, skrytou

silou v přírodě, řídící chod pozemských věcí, silou, pro niž věda ani

náboženství nemají vysvětlení. La Veyův Satan je duchem pokroku, který je

původcem všech velkých hnutí, jež přispěla k vývoji civilizace a ke zdokonaleni

lidstva. Je duchem revolty vedoucí ke svobodě, ztělesněním všech herezí, které

osvobozují člověka.

Poslední noc v dubnu 1966 - o Valpuržině noci, nejvýznamnějším svátku vyznavačů

magie a čarodějnictví - si La Vey v souladu s tradicí rituálně oholil hlavu a

slavnostně vyhlásil vznik Satanské církve. Aby vyjádřil své postavení

duchovního, navlékl si kněžský kolárek. Až k němu vypadal téměř svatě. Ale

vyholená čingischánovská hlava, mefistofelský vous a úzké štěrbiny očí mu

dodávaly démonického vzhledu potřebného, aby vypadal jako skutečný kněz Ďáblovy

církve na Zemi.

"Použil jsem termín církev především proto, že mi to umožnilo držet se magického

vzorce, podle něhož je k úspěchu třeba jedné desetiny pohoršení a devíti desetin

společenského uznání," vysvětluje La Vey. "Hlavním účelem ale bylo shromáždit

skupinu podobně smýšlejících jedinců a využít jejich spojené energie k vyvolání

temné přírodní síly nazývané Satan."

Jak již bylo řečeno, všechny ostatní církve jsou založeny na uctívání ducha a

popření těla a intelektu. La Vey vycítil potřebu církve, která by se znovu

chopila myšlení člověka a jeho pozemských tužeb a ty pak oslavovala. Měla by

podporovat racionálně motivovaný zájem o vlastní osobu a usilovat o utváření

zdravého ega.

Začal si uvědomovat, že staré pojetí černé mše parodující křesťanské bohoslužby

jaksi vyšlo z módy. Podle jeho slov je to mlácení prázdné slámy. Místo

sebeponižujících křesťanských bohoslužeb La Vey zavedl v Satanově církvi

povzbuzující psychodramata. Tak se mu podařilo vymýtit potlačování přirozených

pudů a inhibice, prosazované "řádnými" náboženstvími.

V samotné křesťanské církvi probíhala vzpoura proti ortodoxním rituálům a

tradicím. Bylo v módě prohlašovat že Bůh je mrtev. Alternativní rituály

vypracované La Veyem si zachovaly přitažlivost starých ceremonii, změnily se

však z negativního paskvilu v pozitivní formy oslav a očist: satanistické svatby

posvěcující radosti těla, pohřby prosté pokryteckých a svatouškovských

otřepaných frází, rituály smyslnosti, pomáhající stoupencům kultu naplnit

sexuální tužby, destrukční rituály, umožňující členům Satanovy církve zvítězit

nad nepřáteli.

Křtiny, svatby v Ďáblově jménu a jiné zvláštní příležitosti se těšily

neobyčejnému zájmu tisku, i když o něj nikdo z věřících nestál. Od roku 1967

noviny po celém světě, ať už ze San Francisca, z Tokia nebo z Paříže, vysílaly

reportéry, aby psali o Satanové církvi. Fotografie nahé ženy zpola zakryté

leopardí kůží, sloužící za oltář zasvěceny Satanovi v La Veyem koncipovaném

svatebním obřadu obletěla prostřednictvím tiskových agentur a novin svět;

objevila se i na titulních stránkách takových tradičních bašt tisku jako jsou

losangeleské Times. Díky publicitě se skupiny zvané grotta (La Veyova obdoba

konventů), hlásící se k Satanově církvi, rozšířily po celém světě a potvrdily

tak jedno z La Veyových základních poselství: Ďábel nejen že žije, ale je u

značného množství lidí velmi oblíben.

La Vey samozřejmě upozorňoval, že pro něj a jeho stoupence není Ďábel oním

šablonovitým chasníkem s rohy, ocasem a vidlemi, zahaleným do rudého hávu, ale

spíše ztělesněním temných sil přírody, jejichž hlubiny lidé teprve začínají

zkoumat. Jak své tvrzení uvedl v soulad s vlastním vzhledem, když často

vystupoval v černé kutně s kápí a rohy? Na to odpovídá: "Lidé potřebují obřady a

symboly. Setkáte se s tím všude - v baseballu, v církevních ceremoniích nebo ve

válkách: Symboly slouží jako odrazové můstky k vybití emocí, které většina lidí

nedokáže uvolnit ani je sama pochopit." Tyto hry nicméně brzy přestaly La Veye

bavit. Vyskytly se ovšem i nezdary. Některým La Veyovým sousedům začal vadit

vzrostlý lev, kterého si držel jako mazlíčka a nakonec ho musel věnovat místní

zoologické zahradě. Jedna z La Veyových nejoddanějších čarodějnic, Jayne

Mansfieldová, zemřela na následky kletby, kterou Černý papež, z důvodů, jež jsem

objasnil v Ďáblově mstiteli, vyslal na jejího ctitele, právníka Sama Brodyho. La

Vey ji před Brodym neustále varoval a její smrt pak těžce nesl. Byl to v poradí

již druhý hollywoodský sexuální symbol šedesátých let, se kterým měl intimní

známost a který tragicky zemřel; první byla Marilyn Monroe - v roce 1948 se na

krátké, ale rozhodující období stala jeho milenkou. Odešel tehdy ze zábavního

parku a doprovázel na varhany striptérky v okolí Los Angeles.

Kromě toho byl La Vey unaven pořádáním zábavných a očistných obřadů pro členy

své církve. Navázal styk s posledními žijícími členy předválečných bratrstev v

Evropě a snažil se zachytit jejich filozofii a tajné rituály dochované z období

před Hitlerovým nástupem, takže potřeboval čas, aby mohl studovat, psát a

pracovat na nových principech. Dlouho experimentoval se základy geometrických

prostorových koncepcí, které shrnul v práci nazvané Zákon různoběžníku. (Vysmívá

se v ní dnešním snobům, kteří ničemu nerozumí.) Stal se vyhledávaným řečníkem,

hostem v rozhlasových i televizních programech a poradcem při natáčení hudby k

televizním a filmovým podobám satanistických hororů. Někdy v nich dokonce i

hrál. Jak poznamenal sociolog Clinton R. Sanders: "... žádný magik neměl takový

přímý vliv na způsob filmové prezentace satanismu jako Anton Szandor La Vey. V

La Veyově církvi jsou centrálními prvky rituální a esoterický symbolismus.

Filmy, na kterých se podílel, obsahují podrobné popisy satanských rituálů a jsou

plné tradičních okultních symbolů. Důraz kladený v Satanově církvi na rituál

>>má soustředit emoční síly skryté v každém jedinci<<. Vyumělkovanou rituálnost,

která je ústředním bodem La Veyových filmů, můžeme obdobně chápat jako

mechanismus, který má aktivizovat a soustředit emoční zkušenost filmového

diváka."

La Vey se nakonec rozhodl přenést rituály a ostatní činnost Satanovy církve do

grott rozsetých po celém světě a věnovat se cele psaní, přednáškám a výuce - a

také rodině: manželce Dianě, plavovlasé krásce zastávající funkci velekněžky

církve, dceři Karle, s vlasy jako havran, které je nyní něco přes dvacet a

která, podobně jako otec, studuje kriminologii a většinu času tráví přednášením

o satanismu na univerzitách po celé Americe, a samozřejmě také Zeeně, kterou si

ti, kdo znají slavnou fotografii satanského křtu, pamatují jako pouhé škvrně, a

která se vyvinula v nádherný exemplář teenagera, přitahující stále rostoucí

smečku vlčáků.

V poměrně klidném období La Veyova života vznikly jeho populární průkopnické

knihy, které nalezly početnou čtenářskou obec. Nejprve to byla Satanská

bible(The Satanic Bible), která v době, kdy píši tento úvod, vychází již ve

dvacátém vydání (toto je druhý, přepracovaný úvod; psal jsem úvod i k prvnímu

vydání. Následovaly Satanské rituály(The Satanic Rituals), kde se La Vey

podrobněji zabývá temným a spletitým materiálem, který objevil ve stále

přibývajících pramenech. A konečně třetí kniha, Dokonalá čarodějka (The Compleat

Witch), je v Itálii bestsellerem, v Americe ale bohužel už nevychází a nedošla

uznání.

Rozsah La Veyovy činnosti od organizovaných církevních aktivit až po psaní knih

vycházejících po celém světě samozřejmě přispěl k rozšíření rad stoupenců

Satanovy církve. Rostoucí popularita satanismu byla přirozeně provázena

hrůzostrašnými historkami, které šířily hlavně náboženské skupiny. Stýskaly si,

že v univerzitních knihkupectvích se Satanská bible prodává lépe než křesťanská,

takže je jedním z hlavních důvodů, proč se mladí odvracejí od Boha. Když papež

Pavel vydal před dvěma lety, (tedy v r. 1974 pozn. překl.), prohlášení, že Ďábel

žije a má podobu člověka, živého, oheň vydechujícího individua, které roznáší

zlo po světě, měl téměř- určité na mysli La Veye. La Vey říká, že "zlo" pozpátku

znamená "živý" (slovní hříčka: zlo – anglicky = evil, živý = live - pozn.

překl.) a že by se mu člověk měl oddat a radovat se z něj. Papeži a vystrašeným

náboženským skupinám odpovídá takto:

"Lidé a organizace na nás vydělávají milióny. Co by si bez nás počali? Bez

Satanovy církve by neměli, na koho by se mohli vztekat a zároveň svalovat vinu

za všechnu zkaženost a průšvihy, které se ve světě dějí. Kdyby si to skutečně

mysleli, celou záležitost by tak nenafukovali. Měli byste spíše uvěřit, že oni

jsou těmi šarlatány a že je moc těší, když nás tu mají, aby z nás mohli těžit.

Jsme mimořádně cennou komoditou. Podpořili jsme obchod a pozvedli jsme

ekonomiku. Jisté procento z miliónů, které jsme vytvořili, se zase vrátí

křesťanské církvi. Mnohokrát jsme již prokázali správnost devátého satanského

přikázání, které praví, že církev - a milióny jedinců - nemohou bez Ďábla

existovat."

Za to musí křesťanská církev zaplatit. Vše, co La Vey předpověděl v prvním

vydání Satanské Bible, se skutečně stalo. Lidé po staletí potlačující své

instinkty zpřetrhali své okovy. Došlo k explozi sexu, ve filmech a literatuře,

na ulicích i doma se uvolnilo kolektivní libido. Lidé tančí nahoře i dole bez.

Jeptišky odhodily tradiční hábity a zapomněly na staré zvyky, obnažily nohy a

tančily Missa Solemnis Rock, o níž si La Vey myslel, že ji vymyslel jako vtip.

Obecnou vlastností všech tvorů je sklon vyhledávat stále nové zábavy, gurmánská

jídla a vína a dobrodružství všeho druhu, všichni touží po okamžitém prožitku.

Lidstvo už nehodlá déle čekat na posmrtný život, který slibuje odměnit čisté a

cudné - jinak řečeno asketické a nudné - duše. Panuje nálada novopohanství a

hedonismu, z níž se vynořila široká paleta vynikajících jednotlivců - lékařů,

právníků, inženýrů, učitelů, spisovatelů, makléřů, urbanistů, herců, novinářů

(abych uvedl pouze několik sociálních skupin, ze kterých se rekrutují satanisté)

- kteří projevují zájem o utváření a zvěčnění tohoto všeprostupujíciho

náboženství a způsobu života.

Přijetí tohoto náboženství společností, jež byla příliš dlouho ovládána

puritánskou morálkou, rozhodně není snadné. Nehlásá falešný altruismus, ani

nepřikazuje miluj bližního svého. Satanismus je nepokrytě egocentrická, brutální

filozofie. Je založena na přesvědčení, že lidské bytosti jsou v podstatě

sobecká, násilnická stvoření, že život je přirozená selekce a že přežijí pouze

silní a Zemi ovládnou ti, kteří bojují, aby zvítězili v nekonečné soutěži, jaká

existuje v každé džungli - včetně urbanizované společnosti. Jestli chcete,

můžete se tohoto brutálního životního názoru děsit; přesto se zakládá na

reálných podmínkách existujících již po staletí ve světě, který obýváme.

Nežijeme přece v mystických krajinách oplývajících mlékem a strdím, jaké

popisuje křesťanská Bible.

V Satanské bibli Anton La Vey vysvětlil filozofii satanismu daleko pronikavěji

než kterýkoli z jeho předchůdců v Království pekel. Podrobně zde také popsal

nové zavedené rituály a vylepšení, která sám vymyslel pro svou církev realistů.

Od prvního vydání bylo jasné, že hodně lidí si bude chtít tuto knihu přečíst,

aby se poučili, jak zakládat satanistické skupiny a jak provádět rituály černé

magie. Satanská bible a Satanské rituály jsou jedinými knihami, které autenticky

a v duchu relevantních tradic ukazují, jak se to vše má dělat. Vyskytlo se i

mnoho plagiátorů, keři nikdy nepřiznali, odkud čerpají, a dobře věděli proč;

jakmile by totiž byla jejich ubohost a plytkost srovnána s La Veyovým

průkopnickým dílem, zlodějští mistři by už nešli na odbyt.

Každému, kdo chce vidět dosažené výsledky, musí být jasná jedna věc: Anton La

Vey vytáhl Satana ze starého železa. Satanova církev je hlavním zdrojem

současného satanismu. Tato kniha shrnuje Satanovo poselství, a zůstává výzvou a

inspirací, dnes stejně jako v době, kdy byla napsána.

San Francisco

25. prosince 1976 /XI Anno Satanas

SATANSKÁ BIBLE

ÚVOD

Důvodem k napsání této knihy byla skutečnost, že až na pár výjimek nebyly

všechny traktáty, studie, všechny "tajné" zaklínací knihy, všechna "velká díla"

pojednávající o magii ničím jiným než svatouškovským podvodem - provinilým

žvaněním a esoterickým plácáním kronikářů magických nauk, neschopných či

neochotných podat objektivní pohled na věc. Autoru za autorem se ve snaze

vyjádřit základní myšlenky "černé a bílé magie" podařilo pouze celý problém

zamlžit tak, že každý adept černokněžnictví nakonec přihlouple zkouší štěstí s

deskou Ouija, stoupá si doprostřed pentagramu a čeká, až se zjeví démon,

odevzdaně vrhá věštebnými činkami I-Ting jako tvrdými preclíky, míchá karty, aby

předpověděl budoucnost,jež ztratila jakýkoli význam, navštěvuje semináře, které

slibují zlomit ego - přičemž to samé mu udělají i s peněženkou - a zpravidla ze

sebe v očích těch, kteří vědí, dělá naprostého blázna!

Pravý mág ví, že regály označené heslem "okultní magie" přetékají křehkými

troskami vyděšených myslí a nemohoucích těl, metafyzickými deníky sebeklamu a

oblbujícími soupisy zásad východního mysticismu. Příliš dlouho bylo téma

satanské magie opracováváno vyjevenými novináři držícími se cesty ctnosti.

Stará literatura, jako vedlejší produkt mozků, hryzaných strachem a prohrou byla

nevědomky napsána na podporu těch, kdo skutečně ovládají Zemi a ze svých

pekelných trůnů se hlasitě a radostně smějí.

Tyto svazky plné otřepaných mylných informací a falešných proroctví jsou

podpalem, díky němuž šlehají plameny pekel jasněji.

V této knize naleznete pravdu - a fantazii. Jedna podmiňuje druhou; chápejte je

takové, jaké jsou. To, co poznáte, nebude vždy zrovna příjemné; ale zato se: vám

otevřou oči!

Zde vám předkládám, Satanské myšlení, podané z pravého Satanského pohledu.

Satanova církev

San Francisco, Valpuržina noc, l968

PROLOG

Bohové cesty ctnosti se po celé věky na Zemi pouze hašteřili a hádali. Každé z

těchto božstev se společně se svými knězi a služebníky pokoušelo najít ve

vlastních lžích nějakou moudrost. Doba ledová v náboženském myšlení může ve

velkém plánu lidské existence trvat pouze omezený čas. Bohové poskvrněné

moudrosti si odžili svou ságu a po tisíc let byli skutečností. Každý měl svou

vlastní "božskou" cestu do ráje a obviňoval ostatní z kacířství a duchovních

prohřešků. Prsten Niebelungů nese věčné prokletí - ale jen proto, že ti, kdo jej

hledají, uvažují v pojmech dobra a zla - přičemž sami jsou přirozeně vždycky

dobří. Bohové minulosti se stali svými vlastními ďábly, aby mohli žít. Aby

naplnili svatostánky a zaplatili hypotéky na chrámy, hrají jejich duchovní

přihlouplou hru s Ďáblem. Běda, příliš dlouho se obírali spravedlnosti; takže

ďáblové v jejich podání jsou ubozí a neschopní. V bratrské jednotě si proto

podávají ruce a v zoufalství kráčí do Valhaly na poslední velký ekumenický

koncil. V rmutu soumrak bohů blíží se. Havrani noci se rozlétli, aby přivolali

Lokiho, který podpálí Valhalu žhnoucím trojzubcem Inferna. Soumrak je dokonán. Z

noci se zrodila zář nového dne a povstal Lucifer, aby znovu vyhlásil: Toto je

éra Satanova! Satan vládne, Zemi! Bohové nespravedlivých jsou mrtvi. Toto je

jitro magie a neposkvrněné moudrosti. TĚLO zvítězilo a velká Církev bude

vybudována a zasvěcena jeho jménu. Spása člověka již nebude záviset na odříkání

a zapírání sebe sama. Vejde ve známost, že svět těla, svět žijících má být

nejlepší přípravou k věčným rozkoším!

REGIE SATANAS!

AVE SATANAS!

SLÁVA SATANOVI!

SATANSKÉ DEVATERO

1. Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!

2. Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky!

3. Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!

4. Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku, vyplýtvanou na

nevděčníky!

5. Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře!

6. Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry!

7. Satan znamená člověka jako pouhé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však

horšího než ti, co kráčejí po čtyřech, člověka, jenž se díky "božskému

duchovnímu a intelektuálnímu vývoji" stal nejzkaženějším zvířetem!

8. Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu

nebo emočnímu uspokojení!

9. Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta

léta pomáhal udržovat v chodu!

(OHEŇ)

KNIHA SATANOVA

INFERNÁLNÍ INVEKTIVITA

První kniha Satanské Bible není ani tak pokusem o rouhání,jako spíše vyhlášením

něčeho, co můžeme označit jako projev ďábelského rozhořčení. Ďábel byl vytrvale

a bez zábran napadán muži oddanými Bohu. Na rozdíl od mluvčích Pána

spravedlivých neměl Kníže temnot nikdy možnost, ani v literatuře, vyjádřit svůj

názor. Ti, kdo v minulých dobách hřímali z kazatelen, mohli vymezit dobro a zlo,

jak se jim zlíbilo, a s potěšením zatratili - verbálně a občas i fyzicky -

každého, kdo nesouhlasil s jejich výmysly. Jejich řečičky o křesťanské lásce

vztažené na Jeho Pekelné Veličenstvo se stávají prázdnou přetvářkou, a vzhledem

ke zřejmé skutečnosti, že bez satanského nepřítele by se jejich náboženství

zhroutila, jsou navíc nespravedlivé. Je smutné, že alegorické postavě, která má

největší podíl na úspěchu spirituálních náboženství, je prokazováno tak málo

křesťanské lásky a že je systematicky tupena - těmi, kdo s falešným nadšením

kážou o pravidlech fair play! Za celá staletí, kdy se snažili Ďábla ukřičet,

nikdy nezařval na ty, kdo ho očerňují. Vždy zůstal gentlemanem, zatímco ti,

které podporuje, běsní a pateticky pokřikují. Ukázal se jako vzor hodný

následování. Nyní má ale pocit, že nadešel čas důrazně se ozvat. Usoudil, že

konečně nastala doba, aby dostal, co mu náleží. Nudné knihy plné pokryteckých

zásad už dávno nikdo nepotřebuje. K tomu, abychom se znovu naučili Zákonu

džungle, postačí stručný, bezohledný, jízlivý výpad. Každý verš je inferno.

Každé slovo ohnivý jazyk. Plameny Pekel šlehají s nelítostnou prudkostí ... a

očišťují! Čtěte a poznejte Zákon.