Vampire-blood

NE VŠICHNI UPÍŘI SAJÍ KREV!

Satanismus znamená odpovědnost k odpovědným a spolehlivým, nikoliv zájem o

psychické upíry. Mnoho lidí žijících na této Zemi: provozuje jemné uměni vyvolat

v druhých zcela bezdůvodný pocit odpovědnosti nebo dokonce vděčnosti. Satanismus

vidí tyto pijavky v pravém světle. Psychičtí upíři jsou ti, kdo vysávají jiným

životní energii. Tento druh lidi můžeme najít ve všech vrstvách společnosti. Pro

náš život nemají žádný smysl, a nejsou ani předmětem lásky ani skutečnými

přáteli. Přesto se vůči nim cítíme odpovědni, a přitom sami nevíme proč.

Pokud máte pocit, že byste se mohli stát obětí takového člověka, platí několik

jednoduchých pravidel, která vám pomohou pří rozhodování. Existuje nějaká osoba,

které často voláte nebo ji navštěvuje, aniž byste to ve skutečnosti chtěli,

protože je vám jasné, že pokud tak neučiníte, budete trpět pocitem viny? Nebo

zjišťujete, že neustále prokazujete laskavost někomu, kdo nepřijde a nepožádá o

ni, ale říká si nepřímo? Psychický upír po vás nikdy nic nežádá. To by bylo

přece jen příliš. Prostě dají svá přání najevo mnohem jemnějším způsobem, takže

nemohou být nařčeni, že otravují. Ani by je nenapadlo někoho zneužívat ta vždy

jsou ochotni bez protestu a s radostí přijmout svůj úděl - navenek!

Jejich hříchy nespočívají v tom, co udělají, ale v tom, co nevysloví. Pocit, že

se o ně musíte starat, nepramení z toho, co říkají, ale z toho, co neříkají. Na

to, aby vám nepokrytě sdělili své požadavky, jsou příliš mazaní- vědí, že byste

je odmítli, měli konkrétní a legitimní důvod se k nim neznat.

Velké procento těchto lidí se vyznačuje zvláštními atributy, díky nimž je jejich

závislost na vás lépe zdůvodněná a je i daleko účinnější. Mnozí psychičtí upíři

jsou invalidé (nebo to předstírají), eventuelně jsou mentálně něho emocionálně

narušení. Jiní mohou předstírat neznalost či neschopnost, takže ze soucitu -

nebo častěji ze vzteku - uděláte vše za ně.

Tradiční způsob zapuzení démona či živlu znamená poznat, co je zač, a provést

vymítání. Rozpoznání těchto moderních démonů a jejich metod je jediný protijed

chránící před zničující mocí, kterou by nad vámi mohli získat.

Pouze proto, že jim jejich rafinované tahy nikdo nevysvětlil, bere většina lidí

tyto pasivně zvrhlé typy jako normální. Přijímají tyto ubohé duše jako lidi,

kteří měli menší štěstí než oni sami, a mají pocit, že by jim měli pomáhat, jak

jen to je možné. Altruistické postoje. které umožňuji těmto parazitům vegetovat,

udržuje při životě právě smysl pro zodpovědnost, zaměřený nesprávným směrem, či

neopodstatněný pocit viny. Existence psychického upíra je umožněna tím, že si za

své oběti chytře vybírá svědomité, zodpovědné lidi, kteří se obětuji pro své

morální'závazky.

V některých případech jsme obdobným způsobem vysáváni celými skupinami i

jednotlivci. Každá organizace shromažďující finanční prostředky, ať už

charitativní nadace, obecní rada, náboženský či podpůrný spolek, atd., si

pečlivě vybírá za předsedu či koordinátora osobu, která je mistrem ve vyvolávání

pocitu viny. Úkolem předsedy pak je zastrašit nás a dohnat k tom, abychom

nejdříve otevřeli svá srdce a pak i peněženky tomu, kdo přijímá jejich dobrou

vůli- aniž by se zmínil, že v mnoha případech není jeho čas věnován nezištně,

ale že za své ušlechtilé skutky bere tučnou mzdu. Mistrně hrají na sympatie a

uznalost zodpovědných lidí. Často vídáme malé děti, které byly těmito

pokryteckými zlodějskými mistry vyslány, aby bezbolestně vytáhly dary z

dobrosrdečných důvěřivců. Kdo by dokázal odolat nevinnému kouzlu dítěte?

Samozřejmě existují lidé, kteří nejsou šťastni, jestliže nemohou nějakým

způsobem pomáhat, ale mnozí z nás do této kategorie nepatří. Bohužel, často jsme

nuceni dělat věci, o kterých nejsme upřímně přesvědčeni, že je po nás může někdo

chtít. Svědomitý člověk se těžko rozhoduje mezi dobrovolnou a nucenou

dobročinnosti. Chce jednat spravedlivě, ale zjišťuje, že je velice problematické

přesně určit, komu by měl pomáhat a jak velkou pomoc od něj může okolí právem

očekávat.

Každý si musí rozhodnout sám za sebe, jaké jsou jeho závazky vůči přátelům,

rodině a obci. Než věnuje čas a peníze těm, kdo nepatří mezi jeho nejbližší

příbuzné a okruh blízkých přátel, musí uvážit, co si může dovolit, aniž by

poškodil své nejbližší. A když bude takto uvažovat, musí mezi ty, kteří pro něj

znamenají nejvíce, zcela jistě zařadí i sebe. Musí pečlivě uvážit oprávněnost

požadavku a osobnost a motivy žadatele.

Pokud někdo celý život říkal ano, je mimořádně obtížné naučit se říkat ne. Pokud

však nechce, aby byl neustále využíván a pokud okolnosti takové rozhodnutí

ospravedlňují, musí se naučit říci ne. Když jim to dovolíte, psychičtí upíři

budou stále víc pronikat do vašeho každodenního života, až vám nezůstane vůbec

žádné soukromí. Neodbytný pocit, že se o ně musíte starat, vás nakonec připraví

o chuť cokoliv podnikat.

Psychický upír si vždy vybere člověka, který je relativně vyrovnaný a spokojený

se svým životem - žije ve šťastném manželství, je spokojen se svou prací, a nemá

zvláštní problémy s okolním světem - a začne ho vysávat. Samotný fakt, že si

psychický upír vybere jako oběť šťastného člověka ukazuje, že mu chybí vše, co

má jeho oběť. Udělá co může, aby vyvolal rozbroje a neshody mezi oběti a těmi,

které má ráda.

Dávejte si proto velký pozor na každého, kdo zjevně nemá žádné skutečné přátele

a nic v životě ho zvlášť nezajímá (kromě vás). Obvykle vám bude vykládat, že si

své přátele vybírá velmi pečlivě nebo že nenavazuje snadno přátelství, protože

má vysoké nároky. (K získání a udržení přátel musí být člověk ochoten dát také

něco ze sebe - což psychický upír nedokáže). Honem ale dodá, že vy splňujete

všechny jeho požadavky a jste mezi lidmi naprostou výjimkou. Vy jste jedním z

mála, kteří si zaslouží přátelství.

Abyste si nespletli zoufalou lásku (což je hodně sobecká záležitost) s

upírstvím, je třeba si uvědomit propastný rozdíl mezi nimi. Jediný způsob, jak

zjistit, jestli jste vysáváni, je poměřit, co dáváte a co dostáváte.

Někdy se stane, že vás obtěžují nároky, které na vás klade milovaná osoba,

blízký přítel nebo dokonce zaměstnavatel. Než ale někoho označíte za psychického

upíra, je třeba si položit otázku:

Co za to dostávám? Jestliže váš partner, milenka nebo milenec trvá na tom,

abyste mu často volal, ale vy na oplátku vyžadujete, aby vám vysvětlil, co dělal

v době, kdy nebyl s vámi, musíte si uvědomit, že jde o kompromis. Nebo je-li váš

přítel zvyklý obracet se na vás o pomoc v nevhodnou chvíli, ale stejně tak vy

počítáte s tím, že on bez prodlení vyhoví vašim okamžitým potřebám, musíte to

považovat za fair obchod. Jestliže vás zaměstnavatel požádá, abyste udělali víc,

než se od vás normálně očekává, ale přehlédne vaši občasnou nedochvilnost nebo

vám dá volno, když ho potřebujete, nemáte samozřejmě žádný důvod si stěžovat a

mít pocit, že vás využívá.

Jestliže se ale na vás neustále někdo obrací a očekává, že mu budete prokazovat

laskavosti a v případě, že vy něco potřebujete, má vždy neodkladné povinnosti,

pak jste vysáváni.

Psychický upír vám často něco daruje, abyste měli pocit, že mu něco dlužíte, a

tím si vás připoutá. Rozdíl mezi vaším a jejich dáváním je ten, že vy musíte

zaplatit něčím nemateriálním. Chtějí, abyste vůči nim cítili závazek a velice by

je rozladilo, nebo dokonce rozzlobilo, kdybyste jim na oplátku chtěli něco dát.

Stručně řečeno, musíte jim prodat duši, a oni vám budou neustále vaši povinnost

vůči nim připomínat tím, že o ní nebudou mluvit.

Jste-li praví satanisté, jediný způsob, jak jednat s psychickým upírem, je dělat

hloupého a chovat se, jako by byli skutečnými altruisty a nečekali, že se jim

nějakým způsobem odvděčíte. Dejte jim pořádnou lekci! Laskavě si vezměte, co vám

nabízejí a nahlas poděkujete, aby to všichni slyšeli, a odejděte! Tak můžete

zvítězit. Co na to můžou říct? Pokud není zbytí a očekává se, že jim jejich

velkorysost oplatíte (velice nepříjemná povinnost), řekněte ne-ale opět vlídně.

Když ucítí, že jim unikáte ze spárů, stanou se dvě věci: Zaprvé, budou se tvářit

zdrceně a doufat, že váš smysl pro povinnost a sympatie se vrátí. Pokud se tak

nestane, ukáží se v pravém světle, budou vzteklí a mstiví.

Když jste je dotlačili až sem, můžete se VY tvářit ublíženě. Konec konců,

neudělali jste nic špatného, jen jste náhodou měli neodkladné povinnosti, zrovna

když vás potřebovali, a jelikož se nepředpokládalo, že za své dárky něco

dostanou, není co řešit. Psychický upír si nakonec uvědomí, že jeho metody byly

odhaleny a nebude dále naléhat. Nebude s vámi dát ztrácet čas, ale přeorientuje

se na další, nic netušící oběť.

Může se ale stát, že psychický upír nepustí kořist tak snadno, ale udělá vše,

aby vás mohl týrat. Má spoustu času, protože jakmile byl jednou odmítnut,

zapomene na vše ostatní (nebo na to málo, co má) a veškerý čas věnuje přípravě

pomsty, neboť je přesvědčen, že na ni má právo. Z toho důvodu je nejlepší

vyhnout se těmto lidem od samého počátku. Jejich pochlebování a závislost vám

může zpočátku lichotit, jejich dárky mohou být lákavé, ale nakonec zjistíte, že

za ně platíte mnohokrát víc.

Neztrácejte čas s lidmi, kteří vás nakonec zničí; místo toho se soustřeďte na

ty, kteří si budou vážit vaší zodpovědnosti vůči nim, a budou obdobnou

zodpovědnost pociťovat vůči vám.

Pokud vy sami jste psychický upír - mějte se na pozoru! Dejte si pozor na

satanistu - je připraven prohnat vám se škodolibou radostí pověstný naostřený

kolík srdcem!

ŽÁDNÉ NUTKÁNÍ...ROZKOŠ

Nejvyšším stadiem vývoje lidstva je vědomí těla! Satanismus doporučuje svým

stoupencům, aby se oddávali přirozeným touhám. Jedině tak z vás může být

naprosto spolehlivý člověk, bez frustrací, které by mohly být škodlivé jak vám,

tak vašemu okolí. Nejjednodušší krédo satanismu proto zní: NAMÍSTO ZDRŽENLIVOSTI

ROZKOŠ!!!

Lidé si často pletou nutkání s požitkářstvím, mezi těmito dvěma pojmy je

obrovský rozdíl. Puzení není nikdy vyvoláno požitkářstvím, ale neschopností

oddávat se požitkům. Když se z něčeho stane tabu, touha tím jen zesílí. Každý

dělá nejraděj to, co se mu zakazuje. Zakázané ovoce je nejsladší.

Pokud někomu chybí možnost normálně ulevit svým tužbám, prudce vzrostou a změní

se v puzení. Kdyby všichni lidé měli podmínky, aby mohli beze strachu z

eventuálních problémů nebo hanby pravidelně ukájet své choutky, byli by

dostatečně uvolnění a mohli by vést zcela normální život bez frustrací. Byli by

volní a mohli se vrhnout do libovolné činnosti, místo aby plnili své povinnosti

jen napůl, protože jejich tvůrčí síly jsou bržděny frustrací přirozených tužeb.

To platí pro většinu případů, ale vždy se samozřejmě vyskytnou jedinci, kteří

pracují lépe pod tlakem.

Obecně vzato ti, kdo potřebují určitou míru strádání, aby mohli naplno tvořit

podle svých schopností, jsou v podstatě uměleckého založení. (Později bude

řečeno více o naplnění dosaženém prostřednictvím odříkání). V žádném případě to

ale neznamená, že všichni umělci patří do této kategorie. Naopak, mnoho umělců

nedokáže tvořit, dokud nejsou uspokojeny jejích základní živočišné potřeby.

Normální vybití tužeb většinou nechybí umělci či individualistovi, ale

průměrnému pracujícímu příslušníku středních tříd. Je ironií, že zodpovědný,

úctyhodný člověk - ten, kdo platí účty celé společnosti - by si měl ze všech

nejméně přijít na své. Právě on si musí být stále vědom svých morálních

povinností, on je zatracován, když ukájí své přirozené choutky.

Satanské náboženství to považuje za hrubou nespravedlnost. Ten, kdo plní své

závazky, by měl mít největší právo na požitky, jaké si zvolí, bez cenzury ze

strany společnosti, jíž slouží. Konečně přišlo náboženství (satanismus), které

velebí a odměňuje ty, kdo podporují společnost, v níž žijí, místo aby je

odsuzovala za jejich lidské potřeby.

V každém kodexu zásad (jedno, zda náboženských, politických nebo filozofických)

lze najit něco dobrého. V šílenství hitlerismu najdeme jeden zářivý příklad -

síla radosti! Hitler nebyl žádný blázen, když nabízel Němcům štěstí v soukromém

životě, aby si tak pojistil loajalitu a nejvyšší výkon.

Potvrdilo se, že většina nemocí má psychický původ, a psychosomatické choroby

jsou přímým důsledkem frustrací. Říká se, že dobří lidé umírají mladí.Díky

křesťanským zásadám dobří lidé skutečně umírají mladí. K předčasné zchátralosti

duše i těla totiž vede právě frustrace přirozených pudů.

Z vylepšování ducha a těla se stala velká móda. Poskytování rozkoší tělu,

schránce, bez níž by duch ani myšlení nemohly existovat, je však považováno za

sprosté, primitivní a hrubé. Stejně jako dříve, i dnes většina lidi,. kteří se o

sobě domnívají, že jsou emancipovaní, transcenduje od normálnosti k idiocii.

Prohýbají se dozadu, aby si dosáhli na pupek a živí se výstředními a exotickým

potravinami, jako je hnědá rýže a čaj, čímž získávají pocit, že dosáhnou

vysokého stupně duchovního vývoje.

Šlichta! ulevuje si satanista. Raději bude jíst pořádné vydatné jídlo, pocvičí

si představivost a transcendovat bude pomocí fyzického a emočního naplnění.

Satanista se domnívá, že po staletích strávených v poutech nesmyslných

náboženských požadavků, každý uvítá možnost být konečně člověkem!

Pokud si někdo myslí, že se potlačováním přirozených tužeb vyhne prostřednosti,

měl by si prostudovat východní mystické nauky, které jsou poslední dobou velice

oblíbeny mezi intelektuály. Křesťanství je stará vesta, a ti, kdo touží vymanit

se z jeho pout, se obracejí k takzvaným osvíceným náboženstvím jako je

buddhismus. Přestože si křesťanství samozřejmě zaslouží kritiku, jíž se mu

dostává, možná že dokonce schytalo víc, než mělo. Stejně jako svedení křesťané

se i stoupenci mystických pověr provinili nedostatečným humanismem. Obé

náboženství jsou sice založena na otřepaných filozofiích, ale stoupenci

mystických náboženství tvrdí, že jsou osvícení a osvobození od dogmatu viny

ustaveného křesťanstvím. Východní mystik se dokonce ještě více než křesťan

vystříhá živočišného chování, jež by mu připomínalo, že není žádný světec, ale

pouhý člověk - nic než jiný druh zvířete, někdy lepší, mnohem častěji ale horší

než ti, co běhají po čtyřech - který se díky božskému spirituálnímu a

intelektuálnímu vývoji stal nejhorším zvířetem! Satanista si klade otázku, Co je

na tom špatného, být člověkem se všemi chybami i klady? Popřením svých tužeb

není mystik ani o trochu blíž překonání nutkavosti než jeho spřízněná duše -

křesťan. Východní mystická náboženství učila lidi, aby kontemplovali nad svým

pupkem, stáli na hlavě, hleděli do zdi, vyhýbali se označování věcí a ukáznili

louhu po hmotných rozkoších. Jsem si jist, že jste poznali dost takzvaně

ukázněných jogínů, kteří nebyli schopni zvládnout zlozvyk kouření, nebo tolik

údajně osvobozených buddhistů, které konfrontace s příslušníkem opačného - nebo

případně téhož - pohlaví vzrušuje stejné jako méně uvědomělého člověka. Když se

jich zeptáte, proč jsou takoví pokrytci, uchýlí se k dvojznačnosti

charakteristické pro jejich víru - nejsou-li jednoznačné odpovědi, nikdo je

nemůže přitisknout ke zdi!

Je prostou skutečností, že tento druh lidí vedlo k hlásání odříkání právě

požitkářství. Nutkavý masochismus je důvodem, proč si vybrali náboženství, které

nejen obhajuje sebezapírání. ale dokonce je za to velebí a nabízí jim

svatouškovskou cestu k vyjádření masochistických potřeb. Čím horší týrání dokáží

nést, tím budou svatější.

Pro většinu lidí masochismus znamená odmítání rozkoší. Satanismus poukazuje na

některé další významy pojmů a považuje masochismus za požitkářství, pokud se

veškeré pokusy přimět někoho, aby se zbavil masochistických sklonů setkají s

odporem, resp. selžou.

Satanista nezatracuje lidi za to, že dávají volný průchod svým masochistickým

tužbám; krajní opovrženi ale pociťuje vůči těm, kteří nedokáží být natolik

upřímní (přinejmenším vůči sobě), aby si svůj masochismus přiznali a akceptovali

ho jako přirozenou součást své osobnosti.

Používat náboženství jako výmluvy pro masochistické sklony není moc dobré, ale

tito lidé mají ještě tu drzost cítit se nadřazeni těm, kdo nejsou spoutáni

sebeklamným vyjádřením svých fetišů. Neváhali by zatratit toho, kdo nachází

jednou týdně vyžití ve styku s osobou, která ho pořádně zbije, čímž uvolní

napětí, jež by z něj jinak udělalo - jako z nich samých - nutkavého návštěvníka

kostelů či náboženského fanatika. Tím, že nalezne adekvátní vybití svých

masochistických tužeb, se již nepotřebuje neustále ponižovat a popírat, jako

tito nutkaví masochisté.

Satanistům je doporučováno, aby se oddávali sedmeru smrtelných hříchů, pokud

nikomu neubližují; křesťanská církev si je vymyslela jen proto, aby ve svých

stoupencích vyvolala pocit viny. Křesťanská církev ví, že je nemožné vyhnout se

těmto hříchům; protože jsou to věci, které my, právě proto že jsme lidé,

naprosto přirozeně děláme. Když nevyhnutelně spácháme tyto hříchy, finanční dary

církvi jako úplatek Bohu mají uklidnit farníkovo svědomí.

Satan nikdy nepotřeboval žádnou knihu přikázání, přírodní síly samy udržely

člověka v hříchu a v odhodlání chránit sebe i své pocity. Přesto byly v zájmu

duše činěny demoralizující pokusy o jeho tělo a existenci vůbec, což jen

dokresluje, jak byly nesprávně pochopeny a zneužity pojmy požitkářství versus

nutkání.

Satanismus sexuální aktivitu samozřejmě omlouvá a podporuje, ale fakt, že jako

jediné náboženství upřímně zaujalo toto stanovisko, je zjevnou příčinou, proč mu

bylo tradičně věnováno tolik potištěného papíru.

Pokud většina lidí patří k náboženstvím, která je sexuálně utlačují, je

pochopitelné, že cokoliv se o tomto provokativním tématu napíše, stane se

příjemně dráždivou četbou.

Když selžou všechny pokusy něco prodat (ať je to výrobek nebo myšlenka), sex to

dokáže. Příčinu je třeba hledat ve skutečnosti, že přestože dnes lidé vědomě

akceptují sex jako normální a potřebnou funkci, jejich podvědomí je stále

svázáno různými tabu, která náboženství na sex uvalilo. Opět nejvíce toužíme po

tom, co je nám nejvíce odpíráno. Pojetí sexu jako strašáku způsobuje, že

literatura zabývající se satanskými názory na toto téma zastiňuje vše ostatní,

co bylo o satanismu napsáno.

Pravý satanista není sexem ovládán o nic víc než jinými touhami. Stejně jako u

ostatních rozkoší je satanista spíše pánem sexu než jeho otrokem. Není žádným

zvrhlým zloduchem, který se jen třese, až bude moci zprznit kdekterou mladou

pannu, ani není úchylou, který se potajmu plíží kolem sprostých knihkupectví a

slintá nad nemravnými obrázky. Jestliže pornografie uspokojí jeho momentální

potřeby, beze studu si koupí nějaké kvalitní kousky a bez pocitu viny si je

podle libosti prostuduje.

Musíme se smířit se skutečností, že lidem začalo vadit, že jsou neustále

utlačováni; my ale musíme podniknout vše, abychom přinejmenším zklidnili jejich

hříšné touhy, jinak by se v této nové době mohly zcela vymknout kontrole,

odpovídají pánbíčkáři na satanistovy otázky. Proč ale máme dál považovat tyto

touhy za něco hanebného, co je třeba potlačovat, když sami přiznáváte, že jsou

přirozené? kontruje satanista. Co když si pravověrní pánbíčkáři nedokázali před

příchodem satanistů vymyslet náboženství, jež by přinášelo potěšení, a proto ho

tak trochu považují za kyselé hrozny, a kdybychom znali pravdu, není to náhodou

tak, že by si také chtěli v životě užít trochu potěšení, ale ze strachu, že by

mohli ztratit tvář, to nepřiznají? A co když se třeba bojí, že až by lidé

uslyšeli o satanismu, řekli by si: To je něco pro mé proč bych se měl dál držet

náboženství, které mě zatracuje za všechno, co dělám, i když na tom ve

skutečnosti není nic špatného? Satanista má pocit, že je to víc než možné.

Existuje samozřejmě daleko více důkazů, že stará náboženství den ze dne ruší

další ze svých absurdních omezení. Jestliže je celé náboženství založeno na

odříkání místo na oddávání se rozkoši (jak by správně mělo být), po revizi, jež

by vyšla vstříc současným potřebám člověka, by z něj moc nezbylo. Proč tedy

ztrácet čas kupováním ovsa pro chcíplého koně?

Heslem satanismu je: namísto odříkání... ODDÁVÁNÍ SE ROZKOŠI

... ALE - v žádném případě nejde o nutkání.

O VOLBĚ LIDSKÉ OBĚTI

Cílem obětního rituálu je vložit energii, obsaženou v krvi čerstvě zabité oběti

do atmosféry obklopující magické úkony a zvětšit tím čarodějovy šance na úspěch.

Jelikož krev představuje životní sílu, bílý čaroděj předpokládá, že neexistuje

lepší možnost jak uspokojit bohy nebo démony, než jim předložit přiměřené

množství této tekutiny. Dejte si tuto logiku dohromady se skutečností, že

umírající tvor vylučuje nadbytek adrenalinu a jiné biochemické energie, a vyjde

vám těžko překonatelné spojení.

Bílý magik, vědom si důsledků vyplývajících ze zabití lidské bytosti, samozřejmě

používá při svých obřadech ptáky nebo jiné nižší tvory. Zdá se, že tito

pokrytečtí darebáci nemají žádné pocity viny, když místo lidského života zmaří

život jiné bytosti.

Pokud má být čaroděj hoden svého jména, je jisté, že by měl být schopen uvolnit

potřebnou sílu ze svého vlastního těla, místo aby ji odebíral nevinné oběti

proti její vůli!

Proti předpokladům všech tradičních magických teorií nedochází k uvolňování této

síly prolitím krve, ale při smrtelné agónii živého tvora. Toto vybití

bioelektrické energie je stejný fenomén, k jakému dochází při každém výrazném

zvýšení emocí, jako např.: orgasmus, slepá zuřivost, smrtelná hrůza, sžíravý

smutek ... Orgasmus a slepá zuřivost patří mezi emoce, které si můžeme přivodit

vlastní vůlí. Smutek stojí těsně na třetím místě. Když si připomeneme, že dvě z

těchto nejsnáze dosažitelných emocí byly pánbíčkáři vpáleny do lidského

podvědomí jako hříšné, není divu, že bílý magik, který se úmorně plahočí s

mlýnským kamenem pocitu viny, se jim vyhýbá.

Neuvěřitelné stupidní a absurdní potřeba zabít nevinné stvoření v okamžiku

vyvrcholení rituálu zjevně představovala pro dřívější čaroděje menší zlo, když

bylo zapotřebí uvolnit energii. Tito ubozí blázni pronásledovaní výčitkami

svědomí, kteří si říkali čarodějnice a čarodějové, raději uťali hlavu koze nebo

kuřeti a využili jejich smrtelné agónie, než by projevili rouhačskou odvahu

masturbovat přímo před očima Jehovy, o němž tvrdí, že ho popírají! Jediný

způsob, jak se tito mystičtí zbabělci dokáží rituálně vybít, je pomocí smrtelné

agónie někoho jiného (ve skutečnosti zprostředkovaně své vlastní), nikoli

prostřednictvím sily rozkoše, která je zdrojem života! Ti, kteří kráčí po stezce

řádnosti, jsou ve skutečnosti studení a mrtví! Není divu, že tito komičtí vřídci

mystické moudrosti musí stát v ochranném kruhu a zaklínat síly zla, aby se

ochránili - JEDINÝ POŘÁDNÝ ORGASMUS BY JE NEJSPÍŠ ZABIL!

Užívání lidské oběti při satanském rituálu neznamená, že oběť je zabita k

uchlácholení bohů. Oběť je symbolicky zničena působením kouzel nebo kletby, jež

vedou k fyzické, mentální nebo emoční likvidaci oběti, kterou nelze přičítat

přímému působení čaroděje.

Satanista by sáhl k lidské oběti pouze tehdy, pokud by sloužila dvěma účelům: za

prvé aby se při uvržení kletby vybila magikova zloba a za druhé, a to je ještě

důležitější, aby se zbavil odporného jedince, který si to zaslouží.

Satanista by za žádných okolností neobětoval zvíře nebo malé dítě! Po staletí

propagandisté stezky ctnosti žvanili o údajných obětních obřadech, při kterých

diabolikové vlastníma rukama zabíjeli malé děti a svůdné panny. Dalo by se

čekat, že každý, kdo čte nebo slyší tyto ohavné zprávy, by se zajímal, jestli

jsou autentické, a uvědomil si, že nepocházejí z objektivního zdroje. Ale stejně

jako u ostatních svatých lží, jež byly bez výhrad přijímány, i tato falešná

představa o modu operandi satanistů přetrvává až do dnešních dnů.

Existují závažné a logické důvody, proč satanisté nemohou provádět oběti. Člověk

jakožto zvíře je pro satanistu božstvem. Nejčistší forma pozemské existence

spočívá v tělech zvířat a dětí, které ještě nejsou dost staré, aby popíraly své

přirozené touhy. Vidí věci tak, jak je dospělý nikdy vidět nemůže. Satanista je

proto považuje za posvátné, a ví, že od těchto přirozených kouzelníků světa se

může mnohému přiučit.

Satanista si je vědom všeobecného zvyku stoupenců Agarthi - zabíjet boha. Ježto

jsou bohové vždy stvořeni k obrazu člověka - a průměrný člověk nenávidí to, co v

sobě vidí - musí dojít k nevyhnutelnému: k obětování boha, který představuje

člověka samého. Satanista nepociťuje nenávist ani k sobě, ani k bohům, jež si

zvolil, a nemá sebemenší touhu ničit sebe nebo cokoliv, co představuje! Z tohoto

důvodu by nikdy nemohl záměrně ublížit zvířeti nebo dítěti.

Nabízí se tedy otázka Kdo by tedy měl být považován za vhodnou lidskou oběť a

kdo je oprávněn učinit takové rozhodnutí? Odpověď je brutálně prostá. Každý, kdo

vám nespravedlivě ublížil - ten, kdo si dal záležet, aby vám provedl něco

špatného nebo aby úmyslné vyvolával problémy a působil utrpení vám nebo vašim

drahým. Krátce řečeno člověk, který si svými činy říká o prokletí.

Když někdo svým trestuhodným jednáním si vyložené říká o likvidaci, je vaší

morální povinností jeho přání vyslyšet. Člověk, který si nenechá ujít jedinou

příležitost, aby si do někoho rýpl, bývá často mylně označován jako sadista. Ve

skutečnosti je tento člověk zmatený masochista, který pracuje k vlastní zkáze.

Důvod, proč vás někdo mrzce napadne, spočívá v tom, že se bojí vás nebo toho, co

představujete, eventuálně mu vadí vaše štěstí. Když na něj sešlete kletbu, je

slabý, nejistý, pohybuje se na mimořádně nejisté půdě, a představuje ideální

lidskou oběť.

Když si uvědomíte, jak nešťastný člověk to ve skutečnosti je, někdy byste klidně

přehlédli provinění oběti vaší kletby. Není ale už tak snadné zjistit, co

všechno váš protivník napáchal, a napravit, co pokazil.

Ideální oběť sice může být emočně nejistá, ale přesto může ve své

zakomplexovanosti intrikami těžce narušit váš klid nebo poškodit vaši dobrou

pověst. Duševní nemoc, nervové zhroucení, maladaptivita, úzkostné neurózy,

rozbité domovy, sourozenecká rivalita, atd., atd., do nekonečna sloužily jako

vhodné výmluvy pro mrzké a bezohledné činy. Každý, kdo tvrdí, že se musíme

snažit pochopit ty, kdo dělají peklo ze života lidem, kteří si trápení

nezaslouží, je sám podporuje a napomáhá sociální rakovině! Obhájci těchto

prašivých ovcí si zasluhují všechny ohavnosti, které jim jejich svěřenci

provedou.

Vzteklí psi jsou utráceni, a přitom potřebují pomoc daleko víc než člověk, který

klidně řádí s pěnou u úst, když ví, že mu to projde! Je snadné říci A co má být?

- tihle lidé jsou zakomplexovaní, takže mi nemůžou ublížit. To na věci nic

nemění - kdyby měli příležitost, zničili by vás!

Proto máte naprosté právo je (symbolicky) zničit, a pokud vaše kletba způsobí

jejich skutečnou zkázu, radujte se, že jste pomohli zbavit svět jednoho škůdce!

Pokud váš úspěch nebo štěstí někomu vadí - nic mu nedlužíte! Zaslouží si být

rozšlápnut! KDYBY LIDÉ MUSELI NÉST DŮSLEDKY SVÝCH ČINU, DŮKLADNÉ BY SI

ROZMYSLELI, CO DĚLAJÍ!

NAPLNĚNÍ EGA JAKO CESTA K POSMRTNÉMU ŽIVOTU

Člověk si uvědomuje, že jednou zemře. Zvířata poznají, že se blíží smrt, ale

teprve když je jistá, uvědomuje si zvíře blížící se odchod z tohoto světa. I tak

ale neví přesně, co s sebou umírání přináší. Často se poukazuje na skutečnost,

že zvířata přijímají smrt důstojně, beze strachu či odporu. Je to krásná

představa, ale je tomu tak pouze v případech, kdy zvíře ví, že smrt je

nevyhnutelná.

Pokud je zvíře nemocné či raněné, bude bojovat o život ze všech zbývajících sil.

Kdyby člověk nebyl tak vysoce vyvinutý, právě tato neotřesitelná vůle k životu

by mu dodala bojovného ducha potřebného k přežití.

Je známou skutečností, že mnoho lidí umírá prostě proto, že to vzdají a už je

jim všechno jedno. Pokud je někdo vážně nemocen a nemá naději na uzdravení, dá

se to pochopit. Často ale tomu tak není. Člověk zlenivěl. Naučil se přijímat

snadná východiska. Dokonce i sebevražda se ve srovnání s jinými hříchy stala pro

mnoho lidí menším zlem. Za to může výhradně náboženství.

Většina náboženství vydává smrt za velké duchovní probuzení, na něž se celý

život připravujeme. Tato představa se velice zamlouvá těm, kdo nejsou se svým

životem spokojeni; ale pro ty, kdo zažili všechny radosti života, se smrt pojí s

velkými obavami. Tak to má být. Právě tato žízeň po životě umožňuje, aby vitální

jedinec žil dál, i po nevyhnutelné smrti své tělesné schránky.

Historie ukazuje, že lidé, kteří položili své životy za nějaký ideál, byli za

své mučednictví zbožněni. Pánbíčkáři a političtí vůdci vždy projevovali při

vymýšlení plánů pěknou mazanost. Vyzdvižením zářného příkladu mučedníka se

vyhnou zdravé námitce, že záměrné sebezničení odporuje veškeré živočišné logice.

Mučednictví a neosobní heroismus si satanista nespojuje s morálními kvalitami,

ale s hloupostí. To samozřejmě neplatí v situacích, kdy jde o bezpečnost

milované osoby. Položit život za něco tak neosobního, jako je politická či

náboženská idea, je masochismus non plus ultra.

Život je jediná ohromná rozkoš, smrt je absolutní odříkání. Tomu, komu přináší

pozemská existence uspokojení, musí život připadat jako jedna velká oslava, a z

fajn večírku nikdo neodchází rád. Z téhož důvodu se člověk, kterého baví žít,

nevdá ochotné života za příslib posmrtné existence, o níž neví nic.

Východní mystická náboženství učí lidi, aby ukáznili jakoukoli vědomou touhu po

úspěchu, a mohli se rozplynout v univerzálním kosmickém vědomí. Učí je dělat

vše, aby se vyhnuli zdravému sebeuspokojení a upřímné hrdosti na pozemské

úspěchy.

Je zajímavé si povšimnout, že tomuto druhu víry se daří tam, kde materiální

zisky jsou téměř nedostupné. Proto musí převažovat takové náboženské

přesvědčení, které chválí své stoupence, že odmítají materiální statky a

vyhýbají se takovým kategoriím, jež přikládají určitý význam materiálním

úspěchům. Tímto způsobem lze lidi pacifikovat natolik, aby přijali svůj úděl, i

kdyby byl sebetěžší.

Satanismus označuje věci pravými jmény. Kdyby nebylo označování málokdo by v

životě vůbec něčemu rozuměl, nepřikládal by mu žádný význam. Význam si vynucuje

uznání, a to chce každý, zejména východní mystik, když se snaží kdekoho

přesvědčit, že dokáže déle meditovat nebo vydrží větší strádání a bolest než

jeho kolega.

Východní filozofie hlásají rozplynutí člověkova ega ještě dříve, než stačí

zhřešit. Satanista si nedokáže představit ego, jež by vědomě zvolilo popření

sebe sama.

V zemích, kde filozofie, která učí popření ega, slouží jako šidítko pro ty, kdo

se nevzpírají chudobě, pochopitelně splňuje svůj účel - přinejmenším pro ty, kdo

jsou u moci a pro něž je nespokojenost poddaných nežádoucí. Ale každému, kdo má

možnost dosáhnout hmotných statků, musí připadat jako bláznovství, když si někdo

dobrovolně zvolí toto náboženství.

Východní mystik pevně věří v reinkarnaci. Člověku, který nemá v tomto životě

prakticky nic, musí možnost, že byl v minulém životě králem nebo jím teprve

bude, připadat velice přitažlivá a uspokojuje jeho potřebu sebeúcty. Pokud nemá

v tomto životě nic, na co by mohl být hrdý, může se utěšovat myšlenkou, ze jsou

tu ještě budoucí životy. Vyznavače reinkarnace nenapadne, že pokud jeho otec,

děd a praděd atd. připravovali svou příchylností k téže víře a etice dobrou

karmu - proč tedy žije v nouzi a ne jako maharádža?

Víra v reinkarnaci skýtá svět plný fantazie, v němž může člověk najít vhodnou

cestu k vyjádření ega a současně tvrdit, že se jeho ego rozplynulo. To je

zdůrazněno rolemi, které si lidé v minulých či budoucích životech vybírají.

Vyznavači reinkarnace si ne vždy vybírají vzorné role. Úctyhodní a konzervativně

založení lidé si často zvolí výstředního ničemu nebo gangstera, a tak naplní své

alter ego. Nebo žena vysokého společenského postavení si může za svůj charakter

v minulém životě vybrat děvku či známou kurtizánu.

Pokud by byli lidé schopni zbavit se stigmatu, které se pojí s naplněním ega,

nepotřebovali by sebeklamné hry, jako je víra v reinkarnaci, jež je prostředkem

k uspokojení přirozené touhy po naplnění ega.

Satanista věří v plné uspokojení potřeb svého ega. Satanismus je ve skutečnosti

jediné náboženství, jež obhajuje posilováni a povzbuzování ega. Pouze ten, kdo

má dostatečně naplněné ego, si může dovolit být laskavý a zdvořilý vůči

ostatním, aniž by se přitom otupoval o sebeúctu. Obecně je chvastoun považován

za člověka s přebujelým egem, jeho chvástání však ve skutečnosti pramení z

potřeby uspokojit zbídačelé ego.

Poslušnost svých stoupenců si pánbíčkáři vynucovali potlačováním jejich ega.

Děsivost svého boha si pojistili tím, že vyvolávali ve svých příznivcích pocity

méněcennosti. Satanismus své přívržence vybízí k rozvinutí dobrého a silného

ega, neboť jim poskytne sebeúctu, tolik potřebnou ke spokojené existenci v tomto

životě.

Pokud byl někdo během života dostatečné vitální a až do konce bojoval o svou

existenci, je to pravé jeho ego, jež odmítne zemřít, přestože tělo, v němž

sídlilo, již propadlo zániku. Malé děti si zaslouží obdiv pro svůj elán a

nadšení životem. Vidíme to na příkladu děcka, které odmítá jít do postele, když

se zrovna děje něco vzrušujícího, a když ho uloží do postele, potají vyklouzne a

seběhne po schodech, a nakukuje za závěsem, co se děje. Tato dětská vitalita

satanistovi dovolí nahlížet za závěs temnot a smrti a zůstat zde na Zemi.

Satanské náboženství nepodporuje sebeobětování. Pokud smrt nepřijde jako úleva

vzhledem k mimořádným okolnostem, jež činí ukončení života vítaným osvobozením

od nesnesitelné existence, satanské náboženství sebevraždu rozhodně neschvaluje.

Náboženští mučedníci si vzali život, ale ne proto, že by pro ně byl

nesnesitelný, nýbrž proto, aby něj vyšší oběť učinili nástrojem šíření víry.

Musíme tedy předpokládat, že pokud je sebevražda spáchána pro dobro církve, je

promíjena a dokonce doporučována - přestože jejich písma ji označují za hřích -

neboť náboženští mučedníci byli v minulosti vždy uctíváni jako bozi.

Je zvláštní, že jediný případ, kdy jiná náboženství považují sebevraždu za

hřích, je tehdy, pokud přinese úlevu.