Satanská bible3
NĚKOLIK FAKT O NADCHÁZEJÍCÍM VĚKU SATANISMU
Sedm smrtelných hříchů podle křesťanské církve jsou: chamtivost, pýcha, závist,
zloba, obžerství, smilstvo a lenost. Satanismus se těchto hříchů zastává, neboť
všechny vedou k tělesnému, duševnímu nebo emočnímu uspokojení.
Satanista ví, že na chamtivosti není nic špatného, znamená pouze, že někdo chce
ještě víc, než má. Závist znamená, že se zájmem pohlížíme na majetek druhých a
toužíme získat podobné věci pro sebe. Závist a chamtivost jsou motivačními
silami ctižádosti - bez ní by se těžko dalo dosáhnout něčeho významného.
Obžerství neznamená nic jiného, než že jíte víc, než je třeba, abyste se udrželi
při životě. Když se přejídáte a hrozí vám obezita, další hřích - pýcha - vás
přiměje, abyste se snažili vypadat tak, abyste znovu získali ztracenou sebeúctu.
Každý, kdo si koupí nějakou část oděvu za jiným účelem, než je zakrytí těla a
jeho ochrana proti nepříznivým živlům, se prohřešil pýchou. Satanisté se často
setkávají s posměváčky, kteří jsou proti takovému škatulkování. Tyto posměváčky
je třeba upozornit, že jedna či více částí oděvu, které nosí, nejsou nutné k
ochraně proti zimě. Na této zemi není jediný člověk, který by se nějakým
způsobem nezdobil. Satanista pouze poukazuje, že jakákoliv ozdoba na těle
posměváčka svědčí o tom, že i on zhřešil pýchou. Nehledě na to, kolika slovy
cynik racionálně popisuje svou svobodu, je stále ověšen znaky pýchy.
Nechuť k rannímu vstávání znamená, že hřešíte leností. Pokud budete ležet v
posteli dostatečně dlouho, zjistíte, že pácháte další hřích - smilstvo. I sotva
znatelné vzbuzení sexuální touhy znamená provinit se smilstvem. Příroda, aby
pojistila rozmnožování lidstva, učinila z pohlavní touhy nejsilnější instinkt,
hned po pudu sebezáchovy. Když si to křesťanská církev uvědomila, udělala ze
soulože prvotní hřích. Tak dosáhla toho, že se hříchu nikdo nevyhne. Samotná
vaše existence je důsledkem hříchu - prvotního hříchu!
Nejsilnější instinkt každé živé bytosti je pud sebezáchovy, který nás přivádí k
poslednímu ze sedmi smrtelných hříchů - ke zlobě. Není to snad náš pud
sebezáchovy, který se probudí, když nám někdo ubližuje a my se tak rozzlobíme,
že jsme schopni bránit se dalšímu napadení? Satanista se drží hesla: Udeří-li tě
někdo do tváře, práskni ho přes druhou! Ať nezůstane žádné zlo neztrestáno.
Stůjte jako v cestě lev - buďte nebezpeční i jako poražení!
Jelikož přirozené instinkty vedou člověka ke hříchu, všichni jsou hříšníci, a
všichni hříšníci přijdou do pekla. Pokud se všichni dostanou do pekla, setkáte
se tam se všemi přáteli. Nebe musí být zabydleno pěkně divnými tvory, kteří žili
pouze proto, aby se dostali někam, kde budou moci navěky drnkat na harfy.
Časy se změnily. Náboženští vůdci již nehlásají, že veškeré naše přirozené
konáni je hříšné. Již si nemyslíme, že sex je odporný - nebo že být pyšný sám na
sebe je hanebné - nebo že chtít něco, co patří jinému, je nemravné. Přirozeně že
ne, časy se přece změnily! Jestli chcete důkaz jen si všimněte, jak jsou dnes
církve tolerantní. Vždyť dělají všechno, co hlásáte.
Podobná prohlášení slyší satanisté v jednom kuse a vřele souhlasí. ALE, pokud se
svět natolik změnil, proč se tedy dál držet nitek umírající víry? Jestliže se
mnoho náboženství zříká vlastních posvátných knih, jelikož jsou zastaralé, a
hlásají myšlenky satanismu, proč je tedy nenazvat pravým jménem - satanismus?
Rozhodně by to bylo méně pokrytecké.
Poslední dobou došlo k pokusu zlidštit duchovní koncepci křesťanství. Používá
těch nejokatějších prostředků, které nemají s duchovnem nic společného. Latinské
mše jsou nyní slouženy v domácích jazycích, což pouze umožnilo snadněji
prokouknout celý ten nesmysl. Obřad byl zároveň oloupen o svou esoterickou
podstatu, která je v souladu s principy dogmatu. Emoční reakci je daleko snazší
vyvolat slovy a frázemi, jimž nikdo nerozumí, než prohlášeními, o kterých musí
pochybovat i ten nejhloupější člověk, když je slyší v jazyce, jemuž rozumí.
Kdyby kněží a duchovní použili před sto lety prostředky, kterými se dnes snaží
zaplnit kostely, byli by nařčeni z kacířství, bylo by jim spíláno do ďáblů,
často by byli i pronásledováni; zcela jistě by byli bez okolků exkomunikováni.
Pánbíčkáři naříkají: Musíme držet krok s dobou! Zapomínají však, že díky
limitujícím faktorům a hluboce zakořeněných principům nemohou "řádná"
náboženství nikdy dojít změny, která by vycházela vstříc potřebám člověka.
Dřívější náboženství vždy symbolizovala duchovní podstatu člověka. Věnovala
přitom malý nebo žádný zájem jeho světským či fyzickým potřebám. Tento život
pokládala pouze za něco pomíjivého a tělo za pouhou skořápku; fyzickou rozkoš za
něco nepodstatného a bolest za užitečnou přípravu na Boží království.
Pokrytectví vyjde krásně najevo, když počestní provedou ve svém náboženství
změny, aby udrželi krok s přirozenou proměnou lidí! Křesťanství může sloužit
plně pouze tehdy, stane-li se tím, čím je NYNÍ satanismus.
NOVÉ náboženství, založené na přirozených pudech člověka, muselo nutně
vzniknout. ONI mu dali jméno. Jmenuje se satanismus. Zavržená moc, jež vyvolala
náboženské spory o kontrole početí, církev neochotně připustila, že sex čistě
pro radost je neoddiskutovatelný fakt. Ďábel přiměl ženy, aby ukazovaly nohy a
dráždily muže - tytéž nohy, na které je nyní společensky přijatelné hledět a
které nám předvádějí mladé jeptišky chodící po světě ve zkrácených hábitech.
Roztomilý krok správným směrem (nebo ne?)! Je možné, že brzy uvidíme jeptišky,
jak se s obnaženými ňadry smyslně zmítají při Missa Solemnis Rock. Satan se
usmívá a říká, že by se mu to líbilo – mezi jeptiškami je spousta moc hezkých
holek s krásnýma nohama.
Mnoho církví s velkou obcí věřících provozuje na shromážděních smyslnou hudbu,
doprovázenou tleskáním, která je též inspirovaná Satanem. Konec konců, Ďábe1 měl
vždycky nejlepší písničky.
Navzdory řečem hodných tetiček o bohaté sklizni Páně nejsou církevní pikniky
ničím jiným než dobrou záminkou k nedělnímu obžerství; a každý ví, že v okolním
křoví se děje ledacos jiného než jen čtení v bibli.
Doplňkem mnoha dobročinných církevních trhů, jejichž cílem je získat finanční
prostředky, bývá karneval. Kdysi byl považován za oslavu těla, ale nyní je
přijatelný, neboť peníze připadnou církvi, aby mohla kázat proti ďáblové
pokušení! Lze namítnout, že jsou to pohanské zvyky a obřady, které si křesťané
pouze vypůjčili. To je sice pravda, ale pohané si libovali v rozkoších těla a
byli za to odsouzeni právě těmi, kteří dnes slaví jejich obřady, pouze pod jiným
jménem.
Kněží a duchovní kráčejí v prvních řadách mírových demonstrací a lehají si před
vlaky s válečným materiálem se stejnou horlivostí, s jakou jejich řádoví bratři
z týchž seminářů v roli polních kaplanů žehnají kulkám, bombám a vojákům. Někde
se musela stát chyba. Je možné, že Satanovou rolí je vyslovit obvinění? Rozhodně
ho do této funkce jmenovali!
Když štěně dospěje, stane se z něj pes; když led roztaje, říká se mu voda; když
vyprší dvanáct měsíců, pořídíme si nový kalendář na příslušný rok; když se z
magie stane vědecký fakt, mluvíme o něm jako o medicíně, astronomii apod. Když
přestane určité pojmenování odpovídat dané skutečnosti, je logické nahradit je
novým, vhodnějším. Proč tak nepostupujeme i u náboženství? Proč máme náboženství
označovat stejným jménem, když se jeho principy přestaly shodovat s původní
vírou? Proč v případě, kdy náboženství sice hlásá totéž co dřív, ale jeho
stoupenci se již prakticky neřídí jeho učením, si nadále říkají jménem, které
bylo dáno jeho původním přívržencům?
Proč byste měli dále podporovat víru, která se neshoduje s vašimi pocity
jestliže nevěříte tomu, co vaše náboženství učí? Nikdy byste nehlasovali pro
člověka nebo věc, ve které nevěříte. Nač tedy odevzdávat církevní hlas
náboženství, jež neodpovídá vašemu přesvědčení? Nemáte právo naříkat si na
politické poměry, které jste sami zvolili, nebo jakýmkoli způsobem podpořili -
například tím, že složíte ruce v klín a budete spokojeně souhlasit se sousedy,
kteří tyto poměry schvalují, jen proto, že jste příliš líní nebo zbabělí, abyste
vyslovili svůj názor. Totéž platí pro náboženské hlasování. Když už nedokážete
být ve svých názorech bezohledně upřímní z obavy z nepříjemných reakcí
zaměstnavatelů, veřejných představitelů apod., můžete být upřímní přinejmenším
sami k sobě. V soukromí vlastního domova a s blízkými přáteli se musíte hlásit k
náboženství, kterému leží na srdci pouze VÁŠ prospěch.
Satanismus se zakládá na velmi zdravé životní filozofii, říkají ti, kdo nemají
zábrany. Proč ho ale nazývat satanismem? Proč mu nedat jméno "humanismus" či
jiný název, který by zachycoval souvislost s čarodějnickým konventem a přitom
znamenal něco trochu esoteričtějšího a méně křiklavého. Existuje pro to více
důvodů. Humanismus není náboženství. Je to prostě způsob života bez nějaké
ceremonie či dogmatu. V satanismu jsou jak ceremonie, tak dogmata. Dogma, jak
bude dále vysvětleno, je nutné. Satanismus se podstatně liší od všech ostatních
čarodějnických a magických skupin, praktikujících takzvanou dobrou či bílou
magii, které dnes ve světě existují. Tato pokrytecká a arogantní náboženství
slavnostně prohlašují, že jejich členové používají magických sil pouze k
altruistickým účelům. Satanisté hledí na skupiny bílé magie s opovržením, neboť
se domnívají, že altruismus znamená hřešit na dobírku. Je nepřirozené netoužit
po získání věcí pouze pro sebe. Satanismus je jistou formou kontrolovaného
sobectví. To neznamená, že nikdy nic neuděláte pro někoho jiného. Obšťastníte-li
člověka, na kterém vám záleží, budete mít pocit uspokojení. Satanismus se stavá
za uplatňování upraveného pravidla nečiň druhému, co nechceš, aby jiní tobě
činili. Náš výklad zní takto: čiň jiným to, co oni činí tobě. Pokud byste jim
činili to, co chcete, aby oni dělali vám, a oni by s vámi přitom jednali špatné,
bylo by proti lidské přirozenosti brát na ně dál ohledy. K jiným byste se měli
chovat tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám; pokud ale nebude vaše slušnost
opětována, vypořádejte se s nimi, jak si zaslouží.
Skupiny, hlásící se k bílé magii, tvrdí, že pokud na někoho sešlete kletbu,
vrátí se vám trojnásobně, jako bumerang, přesně podle přísloví o kopané jámě. Je
to jen další známka životní filozofie poznamenané pocitem viny jíž se drží tyto
novopohanské, pseudokřesťanské skupiny. Dobré čarodějky by se chtěly ponořit do
čarodějnictví, ale nedokáží se oprostit od stigmatu, které je s ním spojeno.
Říkají si proto bílí magici, a pětasedmdesát procent své filozofie staví na
otřepaných, banálních principech křesťanství. Každý, kdo předstírá, že se o
magii nebo okultní vědy zajímá z jiných příčin, než je získání osobní moci, je
hnusný pokrytec. Satanista uznává křesťanství přinejmenším z toho důvodu, že je
důsledné ve své filozofii poznamenané pocitem viny, ale může pouze pohrdat
lidmi, kteří tím, že se přidali ke skupině magiků, dělají jako by se osvobodili
od pocitu viny, a přitom se zabývají stejnou výchozí filozofií jako křesťanství.
Bílá magie je prý využívána pouze k dobrým či altruistickým cílům a černá
magie,jak se tvrdí, slouží pouze sobeckým či špatným účelům. Satanismus žádnou
takovou dělící čáru neuznává. Magie je vždy magie, ať má pomáhat či škodit.
Satanista jakožto magik by měl být schopen rozhodnout se, co je správné, a pak
užít magických sil k dosažení svých cílů.
Při obřadech bílé magie stojí magik v pentagramu, aby se ochránil před zlými
silami jež přivolává na pomoc. Satanistovi připadá poněkud pokrytecké vyvolávat
tyto síly a žádat od nich pomoc a zároveň se před nimi chránit. Satanista si
uvědomuje, že pouze spojenectvím s těmito silami může zcela a nepokrytě využívat
síly temnot ke svému prospěchu.
Při satanském magickém obřadu se účastníci nedrží za ruce a netančí kolečko
kolem růžolícího, nezapalují svíce různých barev, aby dosáhli splnění rozličných
přání, nevolají jména Otce, Syna a Ducha svatého, když patrně provozují černou
magii, nevybírají si některého svatého za osobního rádce a pomocníka při řešení
svých problémů, nenamáčejí se do vonných olejů a nedoufají, že se peníze jen
pohrnou, nemeditují, aby dosáhli velkého duchovního probuzení, neodříkávají
dlouhá zaříkávání, k nimž občas pro lepší dojem přihodí Ježíšovo jméno atd.,
atd., atd. ad nauseam!
PROTOŽE - toto NENÍ správný způsob, jak provádět satanskou magii. Pokud se
nedokážete zbavit pokryteckého sebeklamu, nikdy nemůžete uspět jako magik, a tím
méně jako satanista.
Satanské náboženství nejenže zdvihlo minci, ale dokonce ji obrátilo na druhou
stranu. Proč by si tedy říkalo jiným jménem než oním, které je v naprosté shodě
s opačnými dogmaty tvořícími satanskou filozofii, a tak podporovalo principy,
které naprosto odmítal?
Satanismus není řádným náboženstvím; je to náboženství světské a živočišné,
náboženství těla - a nad tím vším panuje Satan, zosobnění špatné cesty.
Nevyhnutelně se nabízí otázka: "Tak dobře, nemůžeme satanismus nazývat
humanismem protože humanismus není náboženství, proč bychom ale vůbec měli mít
nějaké náboženství, když vše, co děláte, je zcela přirozené? Nestačí to prostě
jen dělat?"
Moderní člověk prošel dlouhou cestou; zbavil se iluzí o nesmyslných článcích
víry dřívějších náboženství. Žijeme v osvícené době. Psychiatrie učinila mílové
kroky v objasňování podstaty lidské osobnosti. Žijeme v době intelektuálního
uvědomění, jaké žádný svět dosud nepoznal.
To je všechno sice moc hezké ALE - toto nové uvědomění má jednu vadu. Akceptovat
něco rozumové je jedna věc, ale přijmout to pocitově je něco zcela jiného.
Jedním z nároků, které psychiatrie nedokáže splnit, je lidská potřeba prožívat
emoce prostřednictvím dogmat. Člověk potřebuje obřad a rituál, fantazii a
kouzla. Přes všechno dobré, co psychiatrie dokázala, oloupila člověka o zázraky
a fantazii, které mu náboženství v minulosti poskytovalo.
Satanismus si uvědomuje současné potřeby člověka a vyplňuje rozsáhlé šedé
prázdno mezi náboženstvím a psychiatrii. Satanská filozofie spojuje základy
psychologie s upřímným působením na city čili dogmatem. Poskytuje člověku
fantazii, kterou tolik potřebuje. Na dogmatu samém není nic špatného, pokud není
založeno na myšlenkách a činech, které jdou vyloženě proti lidské přirozenosti.
Nejrychlejší způsob, jak se dostat z jednoho bodu do druhého, představuje
přímka. Pokud lze veškeré nahromaděné pocity viny vhodně využít, ruší se potřeba
intelektuální očisty psýchy od těchto potlačovaných pocitů. Satanismus je
jediným známým náboženstvím, které bere člověka takového, jaký je, a staví se
spíše za logický princip obracet špatné v dobré, než za pokus přetrhnout se
horlivostí ve snaze něco špatného eliminovat.
Jestliže selským rozumem racionálně zhodnotíte své problémy a přihlédnete k
tomu, co nás učí psychiatrie, a přesto se nedokážete emočně vymanit z
bezdůvodného pocitu viny a proměnit své teorie v činy, měli byste se alespoň
naučit, aby pocit viny pracoval pro vás. Měli by ste jednat podle svých
přirozených pudů, a pokud se přitom nedokážete zbavit provinilých pocitů, těšte
se ze své viny. Může to znít jako protimluv, ale pokud se nad tím zamyslíte,
zjistíte že pocit viny může často vzrušit smysly. Dospělí by se měli učit od
dětí. Děti si velmi často libují právě v tom, o čem vědí, že by neměly dělat.
Ano, časy se změnily, ale člověk zůstal stejný. Základy satanismu zde byly vždy.
Jedinou novinkou je formální organizace náboženství, založeného na
charakteristických a obecně platných vlastnostech člověka. Po staletí byly
lidskému odříkání zasvěcovány velkolepé stavby z kamene, betonu, malty a oceli.
Je nejvyšší čas, aby lidé přestali bojovat sami proti sobě a zasvětili život
stavbě chrámů určených k pěstování rozkoší.
I když se časy změnily, a stále se měnit budou, zůstává člověk v jádru stále
stejný. Po dva tisíce let se kál z něčeho, za co nikdy neměl cítit vinu. Už nás
nebaví odpírat si pozemské rozkoše, které si zasloužíme. Dnes, stejně jako
dříve, si člověk potřebuje něco užít, právě teď, místo aby čekal na odměnu v
nebi. Proč bychom nemohli mít náboženství, založené na holdování rozkoším?
Samozřejmě že to odpovídá zvířecí přirozenosti. Již dávno nejsme žadonící
slaboši třesoucí se před nemilosrdným Bohem, kterému je přitom úplně jedno,
jestli vůbec žijeme nebo ne. Jsme hrdí lidé, vážící si sebe samých - jsme
satanisté!
PEKLO, ĎÁBEL A JAK PRODAT DUŠI
Satan je nepochybně nejlepší přítel,jakého kdy církev měla,jelikož ji po celé
věky udržoval při životě. Falešné nauky o pekle a Ďáblu umožnily protestantské a
katolické církvi dlouhý rozkvět. Bez Ďábla, na kterého by mohli ukázat prstem,
by kazatelé stezky ctnosti neměli čím strašit své stoupence. Satan vás uvádí v
pokušení, Satan je kníže zla, Satan je hříšný, krutý a brutální, varují. Pokud
podlehnete Ďáblovu pokoušeni, zcela jistě budete navěky prokleti a budete se
smažit v pekle.
Sémantický význam slova Satan je sok, odpor, nebo žalobce. Samotné slovo Ďábe1
pochází z indického devi, což znamená bůh. Satan představuje opozici vůči všem
náboženstvím, která člověka frustrují a zatracují ho za jeho přirozené pudy.
Roli strůjce zla dostal jednoduše proto, že zosobňuje světské, pozemské a
tělesné stránky života.
Satan, nejvyšší Ďábe1 západního světa, byl původně andělem, jehož úkolem bylo
oznamovat Bohu lidské prohřešky. Tak tomu bylo až do 14. století, kdy začal být
zobrazován jako zlé božstvo, zčásti člověk a zčásti zvíře s kozlími rohy a
kopyty. Než ho křesťanství nazvalo Satanem, Luciferem a podobně, tělesné stránce
lidské přirozenosti vládl bůh, který se tehdy jmenoval Dionýsos nebo Pan. Řekové
ho zobrazovali jako satyra či fauna. Pan byl původně dobrý chlapík a
symbolizoval úrodnost a plodnost.
Kdykoli dostane nějaký národ novou formu vlády, z někdejších hrdinů se rázem
stanou zlosynové. To platí i pro náboženství. První křesťané věřili, že pohanští
bohové byli ďáblové, a zabývat se jimi znamenalo provozovat černou magii.
Zázračné nebeské jevy označili za bílou magii; to byl jediný rozdíl. Staří
bohové nezemřeli, ale propadli se do pekel a stali se z nich Ďáblové. Výrazy
bubák (angl. bogey), strašák (bugaboo) nebo skřítek (goblin), kterými se straší
malé děti, pocházejí ze slovanského slova bog, což znamená čbůhč, podobně jako v
hindštině bhaga.
Mnoho rozkoší, které nové náboženství zatratilo, bylo před nástupem křesťanství
chováno v úctě. Udělat z Panových rohů a kopýtek atributy naprosto přesvědčivého
ďábla vyžadovalo pouze malou změnu! Panovy charakteristické vlastnosti stačilo
elegantně změnit v hříchy zasluhující potrestání, a proměna byla hotova.
Spojování kozla s Ďáblem nacházíme již v křesťanské Bibli, kde byl nejsvatější
den v roce, Den vykoupení, slaven losováním, jež mělo určit, který ze dvou kozlů
bez poskvrny má být obětován Pánu, a který Azazelovi. Kozel nesoucí hříchy lidí
byl vyhnán na poušť a stal se z něj obětní beránek. Odtud pochází symbol kozla,
který je používán při obřadech tajných lóží dodnes, tak jako byl používán v
Egyptě, kde býval jednou do roka obětován některému bohu.
Lidstvo zná mnoho ďáblů různého původu. Provádění satanských rituálů nezahrnuje
vyvolávání démonů; dělají to pouze ti, kdo se bojí právě těch sil, které
zaklínají.
Teoreticky jsou démoni zlými duchy, jejichž charakteristické vlastnosti
přispívají ke zkáze lidí nebo jevů, kterých se dotknou. Řecké slovo démon
znamenalo strážný duch nebo zdroj inspirace, a popravdě řečeno, pozdější
teologové si navymýšleli celé legie těchto poslů inspirace, přičemž jeden jako
druhý byli bez výjimky zlí.
Známkou zbabělosti magiků cesty ctnosti je jejich zvyk obracet se ke konkrétnímu
démonu, (který zřejmě má být Ďáblovým přisluhovačem), aby splnil jejich rozkazy.
Předpokládá se totiž, že démona, který je pouze Ďáblovým služebníkem, lze lépe
ovládat. Okultní nauky tvrdí, že pouze čaroděj, jehož obrana skutečně budí úctu,
či naprostý šílenec by se pokusil vyvolat samotného Ďábla. Satanista se neobrací
pokoutně k těmto služebně nižším ďáblům, ale směle vyvolává ty, kdo tvoří
pekelnou armádu odvěké zuřivosti - ďábly samotné!
Jak se dalo ostatně čekat, teologové sestavili soupis jmen některých ďáblů, ale
následující seznam obsahuje pouze jména nejčastěji užívaná při satanském
rituálu. Obsahuje jména a původ bohů a bohyň, k nimž se obracíme a kteří
představují velkou část obyvatelstva pekelného královského paláce:
ČTYŘI KORUNNÍ PRINCI PEKEL
SATAN - (hebrejsky) sok, protiklad, žalobce, Pán ohně, peklo, jih
LUCIFER - (latinsky) římský bůh, nositel světla, osvícení, vzduch, jitřenka,
východ
BELIAL - (hebrejsky) bez pána, nízkost země, nezávislost, sever
LEVIATHAN - (hebrejsky) had z hlubin, moře, západ
PEKELNÁ JMÉNA
Abaddon - (hebrejsky) ničitel
Adramelech - samarský ďábel
Ahpuch - mayský ďábel
Ahriman - mazdánský ďábel
Amon – egyptský bůh života a množeni s beraní hlavou
Apollyon - řecké synonymum pro Satana, úhlavního nepřítele
Asmodeus - hebrejský ďábel smyslnosti a přepychu, původně zvíře posledního soudu
Astaroth - fénická bohyně chlípnosti, odpovídá babylónské Ištar
Azazel - (hebrejsky) učil člověka výrobě zbraní a zavedl kosmetiku
Baalberith - kanaánský Pán úmluv, později se z něj stal ďábel
Balaam - hebrejský ďábel lakoty a chamtivosti
Bafomet - uctíván templáři, jako symbol Satana
Bast - egyptská bohyně rozkoše představovaná kočkou
Belzebub - (hebrejsky) Pán much, převzatý ze symbolismu skaraba
Behemoth – hebrejská personifikace Satana v podobě slona
Beherit – starosyrské jméno pro Satana
Bilé - keltský bůh pekla
Cimeries – jezdí na černém koni a vládne Africe
Čemoš - moabitský bůh, později ďábel
Čort – ruské jméno pro Satana, černý bůh
Dagon - filištínský mstivý ďábel moře
Damballa - hadí bůh kultu voodoo
Démogorgon - řecké jméno ďábla, které prý mělo zůstat smrtelníkům utajeno
Diabolos - (řecky) plynoucí dolů
Drakula - rumunské jméno pro ďábla
Emma-O - japonský vládce pekla
Euronymos - řecký kníže smrti
Fenriz - syn Lokiho, zobrazovaný jako vlk
Gorgo - zdrobnělina Démogoron, řeckého jména pro ďábla
Haborym - hebrejské synonymum pro Satana
Hekaté - řecká bohyně podsvětí a magie
Ištar - babylonská bohyně plodnosti
Kálí - (hindsky) Šivova dcera, bohyně uctívaná Thuggy
Kojot – indiánský ďábel
Lilith – hebrejská ďáblice, Adamova první žena, která ho naučila jak to chodí
Loki – germánský ďábel
Mammon - aramejský bůh blahobytu a zisku
Mania - etruská bohyně pekel
Mantus - etruský bůh pekel
Marduk - bůh města Babylónu
Mastema - hebrejské synonymum pro Satana
Melek Taus - jezidský ďábel
Mefistofeles – řecky ten, který se straní světla, viz Faust
Metztli - aztécká bohyně noci
Mictian - aztécký bůh smrti
Midgard - syn Lokiho, zobrazovaný jako had
Milkom - amonitský ďábel
Moloch - fénický a kanaánský ďábel
Mormo - (řecky) král ghoulů, choť Hekaté
Naamah - hebrejská ďáblice svodů
Nergal - babylónský bůh Hádu
Nihasa – indiánský ďábel
Nija - polský bůh podsvětí
O-Yama – japonské jméno pro Satana
Pan - řecký bůh smyslnosti, později zapuzen do ďáblovy říše
P1uto - řecký bůh podsvětí
Proserpina - řecká královna podsvětí
Pwcca - velšské jméno pro Satana
Rimmon - syrský ďábel, uctívaný v Damašku
Sabazios - frýžského původu, ztotožňován s Dionýsem, uctívání hada
Saitan - enošský ekvivalent Satana
Sammael - (hebrejsky) ”nenávist Boží”
Samnu - středoasijský ďábel
Sedit - indiánský ďábel
Sekhmet - egyptská bohyně pomsty
Set - egyptský ďábel
Šejtan - arabské jméno pro Satana
Šiva - (hindsky) ničitel
Tan-mo - čínská analogie ďábla, žádostivosti, touhy
Tezcatlipoca – aztécký bůh pekel
Thamuz - sumerský bůh, který byl později vypovězen do ďáblovy říše
Thoth- egyptský bůh magie
Tunrida - skandinávská ďáblice
Typhon - řecká personifikace ďábla
Yaotzin – aztécký bůh pekel
Yen-lo-Wang - čínský vládce pekel
Ďáblové dřívějších náboženství vždy nesli přinejmenším částečně zvířecí rysy,
očividný důkaz neustálé potřeby člověka popírat, že je také zvířetem. Kdyby si
to přiznal, zasadilo by to citelnou ránu jeho zbídačelému egu.
Židé a Egypťané opovrhovali prasetem. Symbolizovalo bohy Frey, Osirida, Adonise,
Persefonu, Attie a Demétér, a bylo obětováno Osiridovi a Měsíci. Postupem času
ale bylo degradováno na ďábla. Féničané uctívali mušího boha Baala, z něho
pochází Belzebub. Baal i Belzebub jsou totožní s hovniválem či skarabem Egypťanů
který byl zřejmě schopen vstát z mrtvých, podobně jako mýtický pták Fénix vstal
vždy z popela. Staří Židé díky kontaktu s Peršany věřili, že dvě rozhodující
síly ve světě jsou Ahura-Mazda, bůh ohně, světla, života a dobroty, a Ahriman,
had, bůh temnoty, zkázy, smrti a zla. Tyto i nesčetné delší příklady nejenže
zobrazují ďábly jako zvířata, ale také ukazují lidskou potřebu obětovat původní
zvířecí bohy a degradovat je na ďábly.
V šestnáctém století, v době reformace, přišel alchymista doktor Johann Faust na
způsob, jak přivolat démona - Mefistofela - z pekel a uzavřít s ním smlouvu.
Podepsal ji krví a výměnou za pocit mládí se zavázal odevzdat Mefistofelovi
duši. V mžiku omládl. Když nadešel jeho čas, uzavřel se do svého pokoje a byl
rozerván na kusy, jako by v laboratoři došlo k explozi. Tento příběh je
protestem doby (šestnáctého století) proti vědě, chemii a magii.
Abyste se mohli stát satanistou, není bezpodmínečné nutně zaprodat duši ďáblu
nebo uzavřít smlouvu se Satanem. Tuto hrozbu vymyslelo křesťanství, aby mohlo
zastrašovat lidi a zabránilo jim zaběhnout se od věřícího stáda. Chvějícími se
hlasy a se zdviženými prsty učili své stoupence, že pokud podlehnou pokušení a
budou žít podle svých přirozených sklonů, zaplatí Satanovi za hříšné rozkoše
duší a navěky budou trpět v pekle. Namlouvali lidem, že nezkažená duše je
jakousi propustkou k věčnému životu.
Zbožní proroci učili, že se má člověk Satana bát. Co si ale počít s výrazy jako
strach z Boha? Je-li Bůh tak milosrdný, proč se ho mají lidé bát? Máme snad
věřit tomu, že před strachem se nedá nikam utéci? Pokud se musíte bát Boha, proč
se raději nebát Satana a užívat si rozkoší, které vám bohabojnost zakazuje? Bez
všeobecného strachu by pánbíčkáři neměli čím ovládat své stoupence. Germánská
bohyně smrti, dcera Lokiho, se jmenovala Hel; byla zároveň pohanským božstvem
mučení a trestu. Při sepisování Starého zákona bylo přidáno ještě jedno "l".
Proroci kteří sepsali Bibli, výraz peklo (angl. hell) neznali, použili hebrejské
Sheol a řecké Hádes, což znamenalo záhrobí; použili také řecké slovo Tartaros,
které označovalo místo pobytu padlých andělů, podsvětí (uvnitř země) a výraz
Gehenna, což bylo údolí blízko Jeruzaléma, kde vládl Moloch a kam sváželi
odpadky a spalovali je. Odtud křesťanská církev vzala ideu pekelné síry a ohně.
Protestantské a katolické peklo jsou místy věčného trestu. Katolíci nicméně
věří, že existuje ještě očistec, kam všechny duše na určitou dobu přijdou, a
limbus, kam se dostanou nepokřtěné duše. Buddhistické peklo je rozděleno do osmi
částí, přičemž prvních sedm si lze odpykat. Církevní představa pekla popisuje
hrůzné místo plné ohně a utrpení. V Dantově Pekle a v severních krajích se
předpokládalo, že je to mrazivý, studený kraj, obrovská lednička. (Přes všechno
zastrašování věčným prokletím a smažením duše křesťanští misionáři narazili na
jedince, kteří jejich žvásty nespolkli tak snadno. Rozkoš a bolest jsou, stejně
jako krása subjektivní kategorii. Když se misionáři odvážili na Aljašku, aby
varovali Eskymáky před hrůzami pekla a planoucími jezery ohně, které čekají na
hříšníky, Eskymáci se dychtivě ptali: Jak se tam dostaneme?)
Většina satanistů nechápe Satana jako antropomorfní bytost s kopyty, pichlavým
ocasem a rohy. Představuje přírodní sílu - mocnost temnot, která byla takto
nazvána jedině proto, že je žádné náboženství z temnot nevytáhlo. Ani věda
nebyla schopna uplatnit na tuto sílu technickou terminologii. Je to dosud
nevyužitý zdroj, z něhož může čerpat jen málokdo, jelikož většina lidí nedokáže
používat nějaký nástroj jen tak, aniž by ho nejdříve rozebrali na kusy a
pojmenovali části, které ho udržují v chodu. Neustálá potřeba vše analyzovat
brání většině lidí, aby využili tento mnohostranný klíč k neznámu, který
satanisté nazývají Satanem.
Satana jako boha, poloboha, osobního spasitele či jak mu chcete říkat, vymysleli
tvůrci všech náboženství na Zemi pouze z jediného důvodu - aby mohli dozírat na
takzvané špatné jednání lidí a na poměry zde na Zemi. Proto bylo vše, co vedlo k
tělesnému či duševnímu uspokojení, označeno za špatné, a tím zajistilo lidem
život plný bezdůvodných pocitů viny!
Když nás označili za špatné, tak tedy špatní jsme - a co má být? Nadešla doba
satanismu! Proč ji tedy nevyužít a ŽÍT! (žít - angl. "live" - pozpátku "evil" -
zlo pozn. překl.)
LÁSKA A NENÁVIST
Satanismus znamená dobrotu a vlídnost pro ty, kteří ji potřebují, nikoliv lásku
mrhanou na nevděčníky!
Nemůžeme milovat každého a bylo by směšné si něco takového myslet! Jestliže
milujete všechny a vše, ztrácíte přirozenou schopnost výběru a skončíte jako
velice špatný soudce charakteru a kvality. Pokud se něco používá příliš volně,
ztrácí to svůj skutečný význam. Satanista proto věří, že byste měli hluboce a
bez výhrad milovat ty, kteří si vaši lásku zasluhují, a nikdy nenastavovat
nepříteli druhou tvář!
Láska patří mezí nejsilnější lidské city; další z nich je nenávist. Nutit se do
lásky ke všem bez rozdílu je značně nepřirozené. Jestliže se pokusíte milovat
každého, pouze oslabíte city k těm, kteří jsou vaší lásky hodní. Potlačovaná
nenávist může vést k mnoha tělesným a duševním onemocněním. Tím, že se naučíte
uvolnit nenávist k těm, kteří si ji zasluhují, se očistíte od těchto škodlivých
emocí a nebudete ji přenášet na ty, které milujete.
Od začátku světa se ještě nenašlo žádné velké hnutí lásky, které by neskončilo
povražděním nespočetného množství lidí, zřejmě proto, aby bylo vidět, jak moc se
navzájem milují. Všichni pokrytci, co kdy chodili po Zemi, měli kapsy nadité
láskou!
Každý farizejský pánbíčkář se může přetrhnout, když tvrdí, jak miluje své
nepřátele, ale když mu provedou něco špatného, utěšuje se, že neujdou Božímu
trestu. Místo aby si přiznali, že jsou schopni nenávidět své nepřátele a jednat
s nimi jak si zasluhují, tvrdí: Kdo jsem já, abych je káral a modlí se za ně.
Proč bychom se měli ponižovat takovými falešnými srovnáními? Satanismus býval
synonymem krutosti a brutality. Je tomu tak jen proto, že se lidé bojí podívat
pravdě do očí - pravdě, že ne všechny lidské bytosti jsou laskavé a plné lásky.
Stačí, aby satanista připustil, že je schopen jak lásky, tak nenávisti, a hned
je považován za něco hnusného. Naopak, jelikož dokáže dát průchod své nenávisti
v podobě rituálu, je daleko více schopen milovat - tou nejhlubší láskou. Tím, že
rozezná a otevřeně přizná lásku i nenávist, kterou cítí, nedochází u něho k
záměně obou emocí. Pokud nejste schopni prožít jeden z těchto citů, nedokážete
plně procítit ani jeho opak.
SATANSKÝ SEX
Kolem satanistického pohledu na volnou lásku vzniklo mnoho sporů. Často se
předpokládá, že sexuální aktivita hraje v satanismu nejdůležitější roli a ochota
účastnit se sexuálních orgii je nezbytnou podmínkou přijetí mezi satanisty. Nic
nemůže být vzdálenější pravdě! Ve skutečnosti jsou oportunisté, kteří mají o
satanismus zájem pouze kvůli jeho sexuálním aspektům, důrazně odmítáni.
Satanismus skutečně obhajuje sexuální svobodu, ale pouze v pravém slova smyslu.
Volná láska znamená podle satanismu přesně toto: svobodu být buďto věrný jediné
osobě či uspokojovat sexuální tužby s tolika lidmi, kolik je podle vašeho názoru
nutné k uspokojení vašich konkrétních potřeb.
Satanismus nedoporučuje těm, kteří k tomu nedojdou přirozeným způsobem, aby se
oddávali orgiím či vrhali do mimomanželských vztahů. Pro mnohé by bylo jednoduše
nepřirozené a škodlivé, kdyby byli nevěrní partnerům, které si zvolili. Jiné by
naopak frustrovalo být sexuálně vázáni pouze na jednu osobu. Každý se musí
rozhodnout sám za sebe, jaká forma sexuální aktivity nejlépe vyhovuje jeho
individuálním potřebám. Podle satanských měřítek je stejně špatné podléhat
sebeklamu a nutit se do cizoložství, nebo vyhledávat sexuální partnery před
svatbou pouze proto, abyste dokázali svému okolí (nebo, což je ještě horší, sami
sobě), že jste se zbavili pocitu viny, jako nechat kvůli hluboce zakořeněným
pocitům viny jakoukoli sexuální potřebu neuspokojenou.
Mnozí lidé, kteří si neustále dokazují, jak se zbavili pocitu viny vyvolaného
sexem, jsou ve skutečnosti spoutáni daleko pevnějšími pouty než ti, kteří prostě
přijímají sexuální aktivitu jako přirozenou součást života a nedělají kolem své
sexuální svobody takový rozruch. Je například uznávaným faktem, že nymfomanka
(dívka snů každého muže a hrdinka senzačních románů) není sexuálně svobodná, ale
je ve skutečnosti frigidní a těká od jednoho muže k druhému, jelikož má příliš
velké zábrany, aby vůbec kdy mohla najít úplné sexuální uspokojení.
Další mylnou představou je názor, že schopnost účastnit se skupinové sexuální
aktivity svědčí o sexuální svobodě. Všechny dnešní skupiny oddávající se volnému
sexu mají jedno společné - odmítají fetišistické či úchylné praktiky.
Silácké příklady nefetišistické sexuální aktivity, chabě maskované jako svoboda,
mají ve skutečnosti stejný průběh. Všichni účastníci orgie následují příkladu
vůdce skupiny - svléknou se do naha a mechanicky souloží, jako na povel. Žádný z
přítomných přitom netuší, že by jejich osvobozená forma sexu mohla být
nezúčastněnými pozorovateli, kteří nedokáží klást rovnítko mezi uniformitu a
svobodu, považována za sešněrovanou a infantilní.
Satanista si uvědomuje, že pokud má být znalcem sexu (a skutečně se osvobodit od
pocitu viny), nemůže se nechat rdousit ani takzvanými sexuálními revolucionáři
ani prudérní společností, spoutanou pocity viny. Těmto klubům volného sexu zcela
uniklo, o čem sexuální svoboda vlastně je. Nemůžete-li realizovat sexuální
aktivitu na individuální bázi (což zahrnuje i osobní fetiše) nemá vůbec smysl
vstupovat do nějaké organizace, která se zabývá sexuální svobodou.
Satanismus připouští jakoukoli aktivitu, která hluboce uspokojuje vaše sexuální
touhy - ať už jsou heterosexuální, homosexuální, bisexuální či pokud je libo
dokonce asexuální. Satanismus schvaluje fetiš nebo deviaci, které obohatí váš
sexuální život, pokud se ale netýkají někoho, kdo by o ně nestál.
Rozmach deviantního respektive fetišistického chování v naší společnosti by
jistě šokoval fantazii sexuálně naivních lidí. Existuje daleko více sexuálních
odchylek, než si neinformovaný člověk dokáže představit: transvestitismus,
sadismus, masochismus, urolagnie, exhibicionismus - abychom uvedli pouze několik
nejrozšířenějších. Každý má nějakou vlastní formu fetiše, ale protože si lidé
nejsou vědomi převahy fetišistického chování v naší společnosti, mají pocit, že
kdyby se poddali svým nepřirozeným tužbám, byli by spatní. (Fetišismus
nepraktikují pouze lidé, ale také zvířata. Fetiš je nedílnou součástí sexuálního
života zvířat. Tak například pohlavní pach podmiňuje sexuální vzrušení jednoho
zvířete druhým. Laboratorní testy prokázaly, že pokud je nějaké zvíře uměle
zbaveno svého pachu, ztrácí sexuální přitažlivost. Stimulace sexuálním pachem
působí příznivě i na člověka, i když to často popírá.)
Dokonce i asexuální jedinec má svou úchylku - asexualitu. Nepociťovat vůbec
sexuální touhu (pokud to není dáno stářím, chorobou, apod.) je daleko
nenormálnější než být sexuálně promiskuitní. Jestliže dá satanista přednost
sexuální sublimaci před otevřenou sexuální realizací, je to výhradné jeho věc. U
mnoha případů sexuální sublimace (nebo asexuality) by jakýkoliv pokus sexuálně
se osvobodit měl pro asexuála negativní následky.
U asexuálů je sexuální touha vždy sublimovaná, ať již v podobě práce, nebo
koníčků. Veškerá energie či silný zájem, který by normálně věnovali sexuální
aktivitě, se přelije do jiných zábav nebo činností. Jestliže někdo dává přednost
určitým zájmům na úkor sexuální aktivity, je to jeho věc, a nikdo nemá právo
zatracovat ho za to. V každém případě by si ale dotyčný měl uvědomit, že jde o
sexuální sublimaci.
Mnoho tajných sexuálních tužeb zůstane pouhou fantazii, protože je není možno
vyjádřit. Nemožnost vybití často vede k nutkavému jednání, a značná část lidí si
proto vytváří vlastní tajné cesty, jak dát průchod sexuálním touhám. Jelikož
většina fetišistických aktivit není zjevná, neměli by lidé, kteří toho o sexu
moc nevědí, podléhat klamu, že vůbec neexistuje. Uvedu pár příkladů důmyslných
technik: mužský transvestita se ukájí tím, že nosí dámské prádlo, ale jinak na
něm nic nepoznáte. Masochisticky založená žena může nosit o několik čísel menší
stahovací podvazkový pás, takže bude během dne prožívat sexuální rozkoš z
nepříjemných pocitů, aniž kdokoliv co pozná. Tyto příklady jsou mnohem mírnější
a rozšířenější než jiné, které by bylo možno uvést.
Satanismus podporuje jakoukoli formu sexuální realizace, pokud nikomu
neubližuje. Abychom se vyhnuli nedorozumění, je třeba toto tvrzení blíže
objasnit. Neubližování druhým nezahrnuje neúmyslné ublížení někomu, kdo nemusí
souhlasit s vašimi názory na sex, protože jeho pohled na sexuální morálku je
úzkostný. Samozřejmé byste se měli snažit, abyste se nějakým způsobem nedotkli
svých blízkých, jako třeba přepjatě stydlivých přátel a příbuzných. Pokud se
opravdu snažíte, abyste jim neubližovali a oni vám na něco náhodné přijdou,
nenesete žádnou odpovědnost, a neměli byste ani mít pocit viny za své sexuální
přesvědčení nebo proto že někdo trpí v důsledku vašeho přesvědčení. Jestliže
žijete v neustálém strachu, že se svým postojem k sexu dotknete prudérních
povah, pak nemá smysl snažit se vymanit z pocitu viny. Rozhodně však věci
neprospěje, budete-li okázale předvádět své svobodomyslné názory.
Druhou výjimkou jsou masochisté. Masochista pociťuje rozkoš, když je mu
ubližováno, jestliže mu upřete rozkoš z bolesti, ubližujete mu stejné jako
fyzická bolest ubližuje někomu, kdo není masochista. Tuto situaci ilustruje
příběh jednoho skutečné krutého sadisty: Masochista ho prosí: bij mě! A
nemilosrdný sadista mu odpovídá: NE! Pokud někdo chce, aby mu bylo ubližováno a
nachází rozkoš v bolesti, není důvod, proč bychom mu neměli dopřát radosti, na
které je zvyklý.
Výraz sadista označuje v běžné mluvě člověka, který nachází rozkoš v bezohledné
brutalitě. Skutečný sadista je však ve skutečnosti vybíravý. Pečlivě vybírá z
široké škály potenciálních obětí. Splnění touhy těm, kterým utrpení dělá dobře,
mu přináší úžasnou rozkoš. Vyrovnaný sadista je požitkář a znalec, neboť si
vybírá jednotlivce, kteří si jeho zájem zaslouží!
Jestliže je někdo natolik vyrovnaný, aby přiznal, že je masochista a že mu
přináší rozkoš být zotročován a bičován, pravý sadista je jen potěšen, když mu
může vyhovět.
Kromě uvedených výjimek by satanista nikomu vědomě neublížil, aniž by se dotkl
jeho sexuálních práv. Pokud se snažíte vnutit své sexuální touhy tomu, kdo o
vaše návrhy nestojí, porušujete jeho sexuální svobodu. Satanismus neschvaluje
znásilnění, zneužívání dětí, sexuální zneužívání zvířat a jakoukoli sexuální
aktivitu zasahující osoby, které ji odmítají nebo které by díky své nevinnosti
či naivitě mohly být svedeny či výhružkami dohnány, aby dělaly něco proti své
vůli.
Pokud jsou všichni zúčastnění dospělí zodpovídající za své činy a dobrovolně se
zapojí do dané formy sexuální realizace - i když je obecně považována za
tabuizovanou - pak není důvod, aby potlačovali své sexuální sklony.
Pokud si uvědomujete všechny důsledky, výhody i nevýhody, a jste si jisti, že
vaše činy neublíží nikomu, kdo nechce nebo si nezaslouží, aby mu bylo
ubližováno, pak nemáte proč potlačovat své sexuální záliby.
Stejně jako se ani dva lidé neshodují ve výběru stravy ani v množství potravy,
kterou potřebují, různí se i sexuální záliby a apetit. Společnost ani nikdo jiný
nemá právo stanovit jiné osobě sexuální normy nebo frekvenci sexuálního vyžití.
Žádné sexuální chování lze vždy posuzovat pouze v kontextu dané situace. Z toho
plyne, že to, co někdo považuje za sexuálně správné a morální může jiného
frustrovat. Platí i opak: někdo může být sexuálně výrazně nadán, ale bylo by
nespravedlivé, aby vyvolával pocity méněcennosti v někom, kdo se mu sexuální
zdatností nevyrovná, a bylo by bezohledné, aby se vnucoval jiné osobě (např.
muž, obdařený nenasytným sexuálním apetitem převyšujícím potřeby jeho ženy).
Nebylo by hezké, kdyby od ní očekával, nadšenou odezvu na své nabídky, ona ale
musí projevit stejnou ohleduplnost. V případě, že nepociťuje žádnou velkou
vášeň, by ho měla sexuálně přijmout, sice pasivně, ale nicméně mile, nebo si
nestěžovat, pokud se rozhodne hledat uspokojení jinde - včetně autoerotických
praktik.
Ideální vztah je takový, ve kterém se lidé hluboce milují a sexuálně si
vyhovují. Dokonalé vztahy jsou nicméně poměrně řídké. Je důležité zdůraznit, že
láska duchovní a sexuální sice mohou, ale nutně nemusí jít ruku v ruce. Jestliže
existuje alespoň určitá míra sexuálního porozumění, bývá často omezeno, a
dochází ke splnění pouze některých sexuálních tužeb.
Pokud si sexuálně vyhovujete, pak není větší rozkoš nad spojení s tím, koho
hluboce milujete. Pokud si sexuálně nevyhovujete, je třeba zdůraznit, že v
žádném případě nemusí jít o absenci duchovní lásky. Člověk může, a často tomu
tak bývá existovat bez druhého. Ve skutečnosti se často jeden z manželů uchyluje
k mimomanželské sexuální aktivitě právě proto, že svého partnera hluboce miluje
a chce se vyhnout tomu, aby ho ranil něho se mu vnucoval. Hluboká duchovní láska
je obohacena láskou sexuální, a je samozřejmě nutnou součástí každého
uspokojivého vztahu, protože se však sexuální záliby liší, může někdy
mimomanželská sexuální aktivita nebo masturbace být potřebným doplněním.
Masturbace, kterou mnoho lidí považuje za sexuální tabu, představuje problém
viny, s nímž není snadné se vypořádat. Na toto téma je třeba položit zvláštní
důraz, neboť přestavuje velice důležitou součást mnoha úspěšných magických
konání.
Již od doby, kdy judejsko-křesťanská bible popsala hřích Onanův (Gen 38:7-10),
uvědomoval si člověk závažnost a důsledky “samotářské neřesti". Přestože moderní
sexuologové vysvětlují Onanův hřích jako běžný coitus interruptus, zavádějící
teologický výklad napáchal během staletí značnou škodu.
Kromě skutečných sexuálních zločinů patří masturbace mezi nejvíce odsuzovaná
jednáni. V minulém století vzniklo nesčetně prací popisujících její hrůzné
následky. Prakticky všechny tělesné či duševní choroby byly připisovány hříchu
masturbace. Bledost, dýchavičnost, uhýbavý pohled, propadlý hrudník, nervozita,
uhry a nechutenství - to je jen několik údajných následků. Pokud jste se
nedrželi varováni příruček pro mladé muže, mohli jste si být jisti, že skončíte
naprostým fyzickým a mentálním zhroucením.
Odpudivé popisy v těchto příručkách by mohly být téměř zábavné, kdyby nebylo
smutného faktu, že navzdory úsilí současných sexuologů, lékařů, spisovatelů a
dalších, odstranit stigma, které masturbace nesla, podařilo se hluboce
zakořeněné pocity viny, vyvolané nesmysly v těchto sexuálních příručkách,
vymazat pouze částečně. Velké procento lidí, zvláště těch, kterým je přes
čtyřicet, nedokáže emočně přijmout fakt, že masturbace je přirozená a zdravá, i
když racionálně věc chápou. Svůj nepřekonatelný odpor, často podvědomě,
přenášejí na své děti. Převládal názor, že se člověk zblázní, bude-li přes
veškerá napomínání pokračovat v autoerotických praktikách. Tento absurdní mýtus
vznikl na základě častých zpráv o masturbaci chovanců psychiatrických zařízení.
Jelikož téměř všichni nevyléčitelní šílenci masturbovali, soudilo se, že
zešíleli právě z tohoto důvodu. Nikoho nenapadlo, že skutečnou příčinou
masturbačních praktik byl v jejich případě nedostatek sexuálních partnerů a
především ztráta zábran, typická pro pokročilé šílenství.
Mnoho lidí by raději vidělo, kdyby si jejich partner hledal vyžití mimo vztah,
než aby se uchýlil k autoerotickým aktům, kvůli vlastním pocitům viny,
partnerově nechuti účastnit se masturbace, nebo strachem z jeho odporu, přestože
u překvapivě vysokého počtu případů přináší vědomí, že má partner sexuální
zážitky s jinými lidmi, zástupné vzrušení, i kdyžto málokdo přizná.
Pokud je stimulace vyvolaná představami partnera, který se sexuálně stýká s
dalšími lidmi, melo by se o tom otevřeně mluvit, protože tím obě strany mohou
jen získat. Pokud masturbaci brání pouze pocit viny jedné nebo obou zúčastněných
stran, měli by se oba snažit tyto pocity buďto vymazal nebo je využít. Mnoho
vztahů by se dalo zachránit, kdyby se oba zainteresovaní necítili vinni, že se
oddával přirozenému aktu masturbace.
Masturbace je považována za něco špatného, protože přináší rozkoš vyvolanou
záměrným třením zapovězených oblastí těla vlastní rukou. Pocity viny provázející
většinu sexuálních aktů lze zmírnit tvrzením přijatelným pro církev: smyslové
požitky jsou nutné k plození potomstva - i když si dáváte pozor na kalendář a
hlídáte bezpečné dny. Pokud se oddáváte masturbaci, pak vám taková útěcha ovšem
nestačí. Ať už vám napovídali o neposkvrněném početí, co chtěli, - i kdyby vám
slepá víra umožňovala tuto absurditu spolknout -víte dobře, že ke zplození
dítěte je zapotřebí sexuálního styku s osobou opačného pohlaví! Pokud trpíte
pocitem viny za prvotní hřích, budete přirozeně cítit ještě větší vinu,
oddáváte-li se sexu jen pro své uspokojení, bez úmyslu plodit děti.
Satanistovi je naprosto jasné, proč pánbíčkáři prohlašují masturbaci za hříšnou.
Stejně jako další přirozené akty to lidé prostě stejně budou dělat, bez ohledu
na to, jak ostře jsou káráni. Vyvolávání pocitů viny je důležitou součástí
jejich zlovolné taktiky, jak přimět lidi, aby své hříchy vykoupili hypotékami na
chrámy odříkání!
I když se dnes většinou nesvíjíme pod břemenem viny, vnucené náboženstvím (nebo
si to alespoň myslíme), moderní člověk stále ještě pociťuje stud, když podlehne
touze masturbovat. Když se muž uspokojuje autoeroticky, místo aby se účastnil
honby za ženami, může se cítit oloupen o svou mužnost. Žena se možná uspokojí
sexuálně, ale touží po uspokojeni svého ega, které jí přináší hra svádění. Ani
rádoby Casanova ani strojený vamp nemají adekvátní pocity, když se mohou
sexuálně ukájet pouze masturbací. Oba by dali přednost i ne zcela vyhovujícímu
partnerovi. Řečeno satansky, je daleko lepší oddávat se dokonalé fantazii, než
se podílet na neuspokojivém zážitku s jiným člověkem. U masturbace máte alespoň
kontrolu nad situací. Ilustrace neoddiskutovatelného faktu, že masturbace je
zcela přirozený, zdravý jev: provozují ji všichni příslušníci zvířecího
království. Lidské děti se také řídí instinktivní touhou masturbovat, pokud za
to nebudou kárány rozhořčenými rodiči, kterým bezpochyby spílali jejich rodiče,
a tak dál, pěkně pozpátku. Je smutnou pravdou, že pocity viny, které v rodičích
vyvolává sex, se beze změny přenesou na děti. Abychom uchránili své děti před
nešťastným sexuálním osudem svých rodičů, prarodičů, a možná i nás samých, je
třeba nazvat tento zvrácený morální kód pravým jménem: je to pragmaticky
sestaveny soubor pravidel, která by nás zničila, kdybychom se jimi bez odmluvy
řídili! Dokud se neosvobodíme od směšných sexuálních norem současné společnosti,
včetně takzvané sexuální revoluce, nezbavíme se neurózy vyvolané těmito
omezeními. Příklon k nové, rozumné a humanistické morálce satanismu může - a
také tomu tak bude - dát podnět ke vzniku nové společnosti, v níž se naše děti
budou zdravě vyvíjet, aniž by byly zatíženy zničujícími morálními břemeny
současné nemocné společnosti.
